Neměřitelná hodnota důvěry

Devitalizace nádorů v roce 2002. Pamatujete? Kdosi pustil do novin zprávu o nové a senzační léčbě nádorů; nádor se podváže, tím se vyhladoví – a je to. Pamatuji, jak zděšení lékaři vzpomínali, že se v Brně pacienti ve frontách dožadovali devitalizace a onkologové jim marně vysvětlovali, že léčba není de lege artis, že ji neumějí a že téměř jistě nebude fungovat. Kde jsou ty časy.

V přednáškách o etice vědy je obvyklé prezentaci rozdělit na dvě části, na neetické jednání proti vědě, kam patří falsifikování a fabrikování dat, a na neetické jednání proti lidem, tedy především plagiátorství, rozsévání informací sice správných, ale pod nesprávným jménem. Poněkud stranou zůstává další a zdánlivě méně podstatná stránka etiky vědeckého bádání, v současnosti jedna z nejdůležitějších: komunikace s veřejností. Dnes, v časech pandemie, jsou vědci mnohem častěji než jindy zváni do médií, aby občanským jazykem sdělili informace, které v důsledku mohou zachránit životy. Učíme se za pochodu. Řada vědců odvádí nedocenitelnou práci a je hlasem rozumu v kakofonii názorů. Chtělo by se mi jmenovat významné biochemiky či imunology, kteří mají co říct a umějí to říct; čtenáři ta jména tak jako tak znají.

Navzdory všemu, co se děje dobrého, dostávám denně (!) několik e-mailů s dotazy nebo s prohlášeními od různých občanů: Nenechám se naočkovat ničím jiným než Sputnikem. Nechám se naočkovat čímkoli kromě Sputniku. Nenechám se naočkovat ničím, neboť lidé v důsledku očkování umírají. Vakcíny mají vždy těžké vedlejší účinky. Do vakcín se používají buňky z potracených plodů – sice fungují, ale je neetické se jimi nechat naočkovat. A tak dále.

Kresba Jiří Slíva

Připomínám si Jungův postřeh, jak materialismus na konci 19. století a v poněkud jiné souvislosti hlásal, že zanedlouho skoncuje s pověrami všeho druhu, a všichni se těšili, že – konečně! – nastane zlatý věk rozumu. Přišlo 20. století se dvěma výbuchy iracionality, nacismem a komunismem.

V 21. století jsme se možná už podobně všichni těšili, že teď konečně se poslední instancí vědeckých otázek logicky stane věda a že díky otevřenému přístupu k vzdělání už definitivně nastane doba rozumných lidí. Zatím se tak úplně neděje. Problém současnosti není, že by lidé nevěřili ničemu a nikomu, nýbrž že naopak věří všemu a každému. Jistě nás může bolet, že selhala vláda, do níž se jakousi negativní darwinovskou selekcí na nejpřednější místa propracovali jedinci, kteří jsou opravdu svým způsobem evolučními vrcholy svého typu. Mnohem víc by nás však mělo trápit, do jaké míry je věda tou autoritou, jakou by ve své oblasti mohla být: hlasem rozumu v oceánech nerozumu.

Míchání politiky a vědy má zhoubné důsledky především pro vědu. Prezident doporučuje neprověřenou vakcínu svého oblíbeného státu, v době psaní tohoto textu se v médiích propírá ivermektin, věcná debata o medicíně založené na důkazech je kontaminována medicínskými doporučeními premiéra a jeho věrných. Jistě nelze srovnávat nesrovnatelné, kdo ovšem zná nebo pamatuje thalidomidovou aféru nebo aféru s lékem TGN1412, popř. aféry s pokusy s léčbou kmenovými buňkami porůznu ve světě, bude v používání léků způsobem, který není v souladu se souhrnem údajů o tomto přípravku (tzv. off-label), pravděpodobně opatrnější. Oddělit politiku od medicíny založené na důkazech je teoreticky snadné, v praxi obtížnější. Pokud ale má vědecká komunita přežít jako důvěryhodná, musí tento úkol zvládnout.

Na stránkách přírodovědeckého časopisu těžko psát o neměřitelnu; naše vláda, zaostřená na měřitelno, se nyní těžko učí, že klíčovou entitu, kterou by nyní zoufale potřebovala a která by mohla zachránit zemi, totiž důvěru občanů ve vlastní vládu, je těžko pořídit za evropské dotace, těžko zakoupit na jakékoli světové burze, těžko zaplatit půjčkou od nejvýznamnější banky. Je tomu opravdu tak, že to nejcennější si nelze koupit za peníze?

Vědecká komunita se v době pandemie učí komunikovat s veřejností, učí se rychle a věřme, že až bude po všem, imunitní paměť v ní přetrvá tak, že v příštích atacích dalších pandemií bude její odpověď silnější, rychlejší a zacílenější. S vědomím banální pravdy, že podminovat důvěru občanů v autority je snadné. Vybudovat ji je mnohem těžší.