Malý náměstí

Minulý sloupek jsem končil úvahou o tom, že to, co je v jazyce skutečně potřeba, poznáme pouze na základě neregulovaného úzu. Bohužel tuto zkoušku praxí ve většině případů provést nemůžeme, protože čeština (zejména ta psaná) je už nějakou dobu předmětem silné regulace. Pro spontánní češtinu musíme do oblasti mluvené komunikace, a rozdíl mezi těmito dvěma módy je zdrojem neustálého napětí.

Můj syn, páťák statečně zvládající obtíže distančního vzdělávání, s tím má nedávnou zkušenost. Ve cvičení na doplňování koncovek přídavných jmen zcela neomylně zvolil odpověď, která je jeho mateřštině vlastní: malý náměstí. Ačkoli ve svém pasivním jazykovém povědomí vyžadovaný tvar jistě má (čte, řekl bych, nadprůměrně, děkuji za optání), chyba v úkolu ho upozornila, že na svou běžnou praxi se tady spolehnout nemůže. Spisovnou češtinu se tu musel naučit, jako by to byl cizí jazyk, protože jeho mateřská obecná čeština má ve všech rodech množného čísla stejnou koncovku (malý náměstí stejně jako malý hrady nebo malý lodě).

Jak to tedy s těmi přídavnými jmény v množném čísle je? Každý adept jazykovědy je v prvním ročníku poučen, že jazyk je systém, což si vyloží tak, že věci musí do sebe hezky zapadat. Máme-li tedy možnost vyjádřit tvarem přídavného jména rod v jednotném čísle (malý, malá, malé), měli bychom obdobnou příležitost využít i v čísle množném (malí, malé, malá). Obecná čeština se svou jedinou koncovkou nemá šanci, protože brání přesnému vyjadřování.

V zásadě totožnou argumentaci používali zastánci současné podoby kodifikace i v šedesátých letech proti návrhům na zjednodušení. Uvažovali vcelku logicky: podoba malý náměstí je dvojznačná, zatímco malé náměstí či malá náměstí dává jistotu, zda jde o jednotné, či množné číslo. Z toho jasně plyne, že spisovné skloňování je výhodnější než nespisovné.

Čtenáři minulého sloupku už ale vědí, kde je chyba v úsudku. Lingvista oslněn svou znalostí systému předpokládá, že rozdíl mezi čísly musí být i v těchto případech vyjádřen pomocí koncovek, a nijak jinak. Nepochybuje navíc, že tato distinkce je za všech okolností potřeba.

Naproti tomu můj desetiletý syn, který je lingvistickými teoriemi nepolíben a intuitivně naslouchá logice úzu, ví, že když o to jde, může si pomoct jinak, např. tím, že přidá zájmeno (ty malý náměstí vs. to malý náměstí), což nenechá nikoho na pochybách. Ale upřímně, kolikrát jste to potřebovali říct jednoznačně?