Volali z Vesmíru
| 1. 3. 2021Časopis Vesmír mne provází již od dětství – tatínek ho odebíral a velmi rád četl. Proto jsem jeho název vždy vnímala jako samozřejmost. Jenže v mluvené řeči se malá a velká písmenka nerozlišují, a to občas vede k půvabným situacím.
Když jsem byla ředitelkou jednoho z ústavů Akademie věd, přijali jsme novou vedoucí technicko-hospodářské správy – ekonomku, která ve vědecké instituci předtím nepracovala a o existenci časopisu Vesmír nic nevěděla. Při jejím nástupu jsem ji upozornila na fakt, že vědečtí pracovníci jsou specifičtí – velmi kreativní, soustředění na svůj obor, ale v dalších aspektech života se občas chovají poněkud zvláštně. Krátce nato jsme měly domluvenou schůzku na určitou hodinu. Kolegyně přišla přesně, jenže chvilku předtím mi zavolali z redakce Vesmíru a hovor se trochu protáhl. Po jeho skončení jsem cítila potřebu se kolegyni omluvit a řekla jsem: „Já se omlouvám, ale musela jsem to vyřídit, volali z Vesmíru.“ V tu chvíli jsem v jejích očích viděla úlek a podezření, že jednoho z těch specifických vědců má právě před sebou.
Ale nejen mluvený projev, někdy může půvabně vypadat i psaná forma. Když se redakce Vesmíru přestěhovala z budovy Akademie věd do nových prostor, často ji v budově někdo hledal. A tak se na příslušných dveřích objevilo oznámení: „Vesmír se odstěhoval, telefonní čísla zůstávají".
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [355,18 kB]