Už prosím ty děti nejezte

Soudě podle toho, jak vypadá naše jazyková regulace, mají Češi zvýšenou oblibu formálních pravidel. Jako by nebyl tolik podstatný obsah sdělení, ale to, jestli jsme do puntíku splnili předepsané a kontrolovatelné náležitosti. V důsledku toho v písemném projevu hodnotíme v prvé řadě pravopis a tvarosloví. To, jestli výběr slov a styl odpovídá záměru, už pro leckoho není tak důležité.

A ještě se v té pedanterii vzájemně povzbuzujeme: po internetu koluje žertovný mem o tom, jak psaní čárek zachraňuje životy, což se dokládá párem vět „Jezte, děti“ vs. „Jezte děti“. Jistě, je to přiznaná nadsázka, ale kromě toho, že to není příliš vtipné, to hlavně není moc relevantní argument pro lpění na zásadách psaní čárek.

Obecně se totiž význam čárek, zdá se, poněkud přeceňuje: 1. jejich funkci se musíme naučit ve škole, není to tedy něco, co bychom spontánně získali při osvojování mateřštiny v dětství, takže kdo je neumí použít při psaní, ten je těžko využije při čtení, 2. tam, kde „se píšou vždy“, být vůbec nemusejí, protože žádnou informaci nepřinášejí, a 3. existuje celá řada dvojznačných zápisů, kde nám interpunkce nepomůže a vůbec nám to nevadí.

Pojďme se podívat kupř. na jiný často užívaný příklad, frázi „student fyziky s dlouhými vlasy“. Můžeme se ptát, proč nám zde pravidla pravopisu nenabídnou rozhřešení, jestli jde o dlouhovlasého studenta nebo o fyziku s dlouhými vlasy. Obě interpretace jsou možné a pravopis je nerozliší.

Leckdo by v tomto momentě namítnul, že když už jsme si pravidla pro psaní čárek osvojili a v případě dětí nám pomáhají odlišovat významy, bylo by kontraproduktivní na nich nelpět. Tím se ale dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Proč by to ausgerechnet v případě dětí mělo být potřeba a u fyziky nikoli?

Jediný způsob, jak ověřit, jestli jazyk něco jako čárky skutečně potřebuje, by byl test neregulovaným územ. Museli bychom zjistit, jak by je uživatelé jazyka používali, pokud by nad sebou necítili hrozbu ostudy z textu napsaného s pravopisnou chybou. Problém je, že takový úzus k dispozici nemáme. Tím, že lingvisté do jazyka neustále zasahují, svého signálního kanárka zcela zmátli, a nemůžou se už na něj proto spolehnout. Nejblíž takovému neregulovanému úzu tak zůstává mluvený jazyk, kde ale čárku neuslyšíte. Zato v něm uslyšíte něco, co v češtině oficiálně taky nemáme – člen určitý (jako v angličtině nebo němčině): ten (resp. ty), který si s dvojznačností hravě poradí, jako je to naznačeno v titulku tohoto sloupku.