Pravda? Nic a cokoli

„Tak ať si to nechá píchnout třeba rovnou do mozku, a pokud u něj proběhne bouřlivá reakce, třeba se mu v tý palici rozsvítí… Nás ať nechá on a jemu podobní ‚vědci‘ na pokoji!“

Tohoto doporučení se v diskusi na Facebooku dostalo imunologovi Václavu Hořejšímu poté, co v článku na serveru Seznam Zprávy vysvětloval, že únava po očkování proti covidu-19 není nic znepokojivého a je to naopak signál toho, že se imunitní systém učí zvládnout budoucí infekci.

Ne každý diskutér je ale tak nezdvořilý. Biochemik Tomáš Moravec, který den co den vstupuje do nejrůznějších covidových debat, trpělivě vysvětluje a odkazuje na relevantní zdroje, se v odpovědi na své úsilí popsat metodiku PCR testování dozvěděl: „Nechte si svou pravdu (nic ve zlém), znám docela jinou teorii, které bohudíky věřím.“

Já jsem se (kromě mnohého jiného) o sobě dozvěděl, že jsem „nekritický konzument zpráv z masmédií s totálně vymytým mozkem. S takovými lidmi je prakticky nemožné diskutovat.“ Zdrcující diagnózu jsem si v jedné e-mailové disputaci vysloužil vysvětlením principu mRNA vakcín, které podle protistrany představují „zásah do genetiky svalových buněk“.

Podobné výroky nejsou výjimečné, v mnoha variacích se s nimi setkal každý, kdo se v posledních měsících pokoušel čelit mýtům spojeným s pandemií covidu-19. Vybral jsem je, protože ilustrují několik problémů, jimž vědecká komunita při své snaze o komunikaci s veřejností čelí. Vědci v uvozovkách. Výraz hluboké nedůvěry v odborný názor, je-li v rozporu s tím, co si sám myslím. Loni na jaře s první vlnou pandemie důvěra ve vědu a vědce vzrostla. Například v Německu v dubnu 2020 vědcům obecně důvěřovalo 73 % obyvatel, přičemž 36 % jim vyjadřovalo „naprostou důvěru“ – o rok dříve to bylo pouze 9 %.¹⁾ Ale těžké časy ne a ne skončit, přibývá frustrace a nejistoty (viz také úvodník Cyrila Höschla v minulém čísle, Vesmír 100, 71, 2021/2). Lidé jsou unavení, vyčerpaní – a náchylnější k hledání rychlých a jednoduchých řešení. Tedy takových, která věda zpravidla nabídnout neumí. Je úlevné uvěřit, že covid-19 je jen mediální bublina maskující skutečné příčiny ekonomické krize, zbytečným testováním vyrábíme falešné nemocné, očkování je podvodný byznys a všechny problémy světa vyléčí Isoprinosine. Svět najednou zdánlivě začne opět dávat smysl. Odtud ono „znám jinou teorii, které bohudík věřím“. Teorie nikoli jako konstrukce reality, kterou lze podrobovat testům a v případě selhání ji odmítnout, ale jako článek víry, které člověk věří, protože jí věřit chce.

„Má pravda“ a „vaše pravda“, každý si nechá tu svou. Zní to vstřícně, ale koncept více vedle sebe existujících „pravd“, z nichž některé jsou ve zjevném rozporu se známými fakty, vede na šikmou plochu – jeho přijetím ztrácíme možnost svou „pravdu“ opustit, pokud ve střetu s realitou neobstojí. Od jedné „pravdy“ k druhé lze přejít jen přijetím nového paradigmatu, a to se většině z nás nestává třikrát do roka. Puzení k méně radikálním korekcím lze snadno odolat, protože co se nehodí, je zfalšované a vážně to berou jen lidé s „vymytým mozkem“.

Kresba Jiří Slíva

Pročítání online diskusí nabízí samozřejmě zkreslený obraz skutečnosti, ale změna nálady veřejnosti v posledních měsících je z nich patrná velmi silně, trend je znepokojivý. Budu zvědavý, jaká čísla stran důvěry ve vědu ukážou průzkumy po roce s covidem.

Žádat od veřejnosti, aby rozuměla nejnovějším poznatkům všech vědeckých oborů, které se bezprostředně dotýkají našich životů, by bylo pošetilé. Vědci by se však měli snažit vysvětlovat metody své práce – včetně zacházení s nejistotou, která k vědě navzdory laickým představám patří. Čím více lidí sklouzne na křivce Dunningova-Krugerova efektu z „vrcholu hlouposti“ do „údolí zoufalství“ a ideálně začne stoupat po „svahu osvícení“ (nebo si jeho existenci alespoň uvědomí), tím lépe. Tu nelehkou cestu si musí prošlapat každý sám, vědci ale mohou sloužit jako trpěliví průvodci. Je to úsilí, které nikdy neskončí, ale vzdát ho nelze.