i

Aktuální číslo:

2021/3

Téma měsíce:

Les

Přece jen pěnčík Stoličkův?

 |  1. 2. 2021
 |  Vesmír 100, 90, 2021/2

Tato slova mají jistou váhu, protože indický ornitolog Allan O. Hume žil v době, kdy se opravdu činili jak cestovatelé do neprobádaných končin, tak muzejní ornitologové o překot popisující nové druhy. On sám popsal desítky až stovky ptáků do té doby vědě neznámých, přičemž 37 druhů a přes 100 poddruhů je platných dodnes. Mezi pojmenování, která Humovi „nevyšla“, patří to, jež věnoval svému „drahému příteli“, českému paleontologovi a ornitologovi Ferdinandu Stoličkovi (1838–1874).

Stolička zmíněný „spojovací článek“, česky zvaný pěnčík středoasijský z čeledi mlynaříkovitých, „objevil“ na velehorské expedici přes Himálaj, Karákóram a Kchun-lun, ze které už se nevrátil (více o F. Stoličkovi a jeho smrti viz Vesmír 83, 381, 2004/7). Jenže byl až druhý. Skutečným objevitelem a autorem prvního platného popisu byl ruský cestovatel a zoolog Nikolaj Alexejevič Severcov, který v roce 1864 pěnčíka zaznamenal u kyrgyzského jezera Issyk-Kul. Publikování nálezu se ale trochu protáhlo a zpráva vyšla až roku 1873 (podle ruských zdrojů 1872 – zřejmě rozdíl způsobený ruským kalendářem). V říjnu téhož roku se s pěnčíkem na pomezí pohoří Karákóram a Kchun-lun setkává Stolička, a přestože si Hume s popisem pospíšil (vyšel přesně za rok: v říjnu 1874), stejně to nestihl. Později se však ukázalo, že Stolička možná ještě ze hry není.

Dnes se uznávají čtyři poddruhy pěnčíka středoasijského (Leptopoecile sophiae) – Severcovův sophiae (popis 1873), Stoličkův stoliczkae (1874), major (1885) a obscurus (1887). Je evidentní, že první a čtvrtý (tedy tmaví sophiae) se liší od druhého a třetího (čili od světlých stoliczkae), a to zbarvením i ekologicky. Areál pěnčíka středoasijského tvoří zhruba neuzavřený kruh v pohořích kolem čínských pouští a částečně i Tibetské náhorní plošiny (velmi podobně na mapě vypadá areál zřejmě už jen jednoho živočicha, totiž irbise). Vnitřní pás této podkovy připadá na poddruhy L. s. stoliczkaeL. s. major, které v rámci daných pohoří obsadily velmi suché oblasti v nižších polohách, tedy blíž pouštím (z těchto dvou světlých je stoliczkae světlejší). Naproti tomu prostředím L. s. sophiaeL. s. obscurus je místy téměř bujná vegetace, nebo až jehličnatý les. Pokud by k taxonomickému rozdělení opravdu došlo, pěnčík Stoličkův (čínský endemit) by se přiřadil k zatím jedinému „českému ptačímu eponymu“, jímž je snovač Holubův (Malimbus xanthops).

„Ještě nikdy jsem neměl možnost popsat a pojmenovat tak jedinečný nový druh. A troufám si zároveň navrhnout i nový rod, tedy Stoliczkana stoliczkae, neboť tohoto úžasného ptáka nedokážu přiřadit k žádnému rodu mně známému. Domnívám se, že je třeba jej přijmout jako jakýsi spojovací článek mezi pěnicemi a mlynaříky.“

Allan Octavian Hume, Stray Feathers 1874

Stolička se ovšem jen těsně minul s prioritou u ještě jednoho velmi charizmatického ptačího druhu, i když ho na rozdíl od pěnčíka ani nespatřil. V roce 1865 procházel nedaleko od tibetské hranice kolem ladackého jezera Tso Kar, což je známé hnízdiště jeřábů černokrkých (Grus nigricollis) a vůbec nejzápadnější místo, kde se tito obyvatelé Tibetské náhorní plošiny pravidelně vyskytují. Právě jihovýchodní Ladak je zároveň jediným hnízdištěm tohoto druhu mimo Čínu. Velké ptáky, velmi nápadné i zbarvením, hlasem a chováním, obdivuje na této lokalitě opravdu každý, kdo se tam ve správnou dobu ocitne s dalekohledem. Stolička však jeřáby nezaznamenal (třeba se zrovna ten den věnoval spíš pišťuchám, o kterých z té oblasti napsal článek). Je samozřejmě možné, že tam před 156 lety nebyli (i když na březích Tso Karu prokazatelně „tancovali“ v červnu 1923, tedy nedlouho po Stoličkově cestě). Jeřába černokrkého pak pro zoologii během své první expedice objevil N. M. Prževalskij a jeho popis publikoval v roce 1876.

Boží mlýny, jak známo, melou spíš pomalu…, ale na Slovensku už jsou nachystaní s předstihem: v publikaci Slovenské mená vtákov sveta (2010) lze totiž mezi „možnými druhy“ najít položku „hnedohlávok Stoliczkov (Leptopoecile stoliczkae)“ a hned vedle „hnedohlávok peničí (Leptopoecile sophiae)“. I když se to sotva rozhodne, dokud někdo rozdělení světlých a tmavých pěnčíků nepodpoří zcela neprůstřelným argumentem, totiž analýzou DNA.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ornitologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Jiří Hrubý

Ing. Jiří Hrubý (*1957) vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Je profesionální překladatel, amatérský ornitolog a s vysokohorskou nemocí má osobní zkušenost.

Doporučujeme

Nejlepší zbraň proti virům? Očkování

Nejlepší zbraň proti virům? Očkování

Eva Bobůrková  |  1. 3. 2021
Jako uznávaná a zkušená viroložka se Ruth Tachezy nyní nutně musí zabývat virem SARS-CoV-2. Dosud se věnovala jinému zabijáku – papilomaviru....
Les a voda

Les a voda

Václav Cílek, David Storch  |  1. 3. 2021
V posledních letech se v souvislosti s klimatickou změnou čím dál častěji zmiňují lesy a jejich podíl na bilanci vody v krajině. Lesy na jedné...
Jak se v Česku daří orlům

Jak se v Česku daří orlům uzamčeno

David Horal, Tomáš Bělka  |  1. 3. 2021
V současné době hnízdí v České republice čtyři druhy orlů, což nebylo v dřívějších desetiletích vůbec samozřejmé. Ale nemají vyhráno. Co je nejvíc...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné