mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024
i

Aktuální číslo:

2024/2

Téma měsíce:

Faleš

Obálka čísla

Přece jen pěnčík Stoličkův?

 |  1. 2. 2021
 |  Vesmír 100, 90, 2021/2

Tato slova mají jistou váhu, protože indický ornitolog Allan O. Hume žil v době, kdy se opravdu činili jak cestovatelé do neprobádaných končin, tak muzejní ornitologové o překot popisující nové druhy. On sám popsal desítky až stovky ptáků do té doby vědě neznámých, přičemž 37 druhů a přes 100 poddruhů je platných dodnes. Mezi pojmenování, která Humovi „nevyšla“, patří to, jež věnoval svému „drahému příteli“, českému paleontologovi a ornitologovi Ferdinandu Stoličkovi (1838–1874).

Stolička zmíněný „spojovací článek“, česky zvaný pěnčík středoasijský z čeledi mlynaříkovitých, „objevil“ na velehorské expedici přes Himálaj, Karákóram a Kchun-lun, ze které už se nevrátil (více o F. Stoličkovi a jeho smrti viz Vesmír 83, 381, 2004/7). Jenže byl až druhý. Skutečným objevitelem a autorem prvního platného popisu byl ruský cestovatel a zoolog Nikolaj Alexejevič Severcov, který v roce 1864 pěnčíka zaznamenal u kyrgyzského jezera Issyk-Kul. Publikování nálezu se ale trochu protáhlo a zpráva vyšla až roku 1873 (podle ruských zdrojů 1872 – zřejmě rozdíl způsobený ruským kalendářem). V říjnu téhož roku se s pěnčíkem na pomezí pohoří Karákóram a Kchun-lun setkává Stolička, a přestože si Hume s popisem pospíšil (vyšel přesně za rok: v říjnu 1874), stejně to nestihl. Později se však ukázalo, že Stolička možná ještě ze hry není.

Dnes se uznávají čtyři poddruhy pěnčíka středoasijského (Leptopoecile sophiae) – Severcovův sophiae (popis 1873), Stoličkův stoliczkae (1874), major (1885) a obscurus (1887). Je evidentní, že první a čtvrtý (tedy tmaví sophiae) se liší od druhého a třetího (čili od světlých stoliczkae), a to zbarvením i ekologicky. Areál pěnčíka středoasijského tvoří zhruba neuzavřený kruh v pohořích kolem čínských pouští a částečně i Tibetské náhorní plošiny (velmi podobně na mapě vypadá areál zřejmě už jen jednoho živočicha, totiž irbise). Vnitřní pás této podkovy připadá na poddruhy L. s. stoliczkaeL. s. major, které v rámci daných pohoří obsadily velmi suché oblasti v nižších polohách, tedy blíž pouštím (z těchto dvou světlých je stoliczkae světlejší). Naproti tomu prostředím L. s. sophiaeL. s. obscurus je místy téměř bujná vegetace, nebo až jehličnatý les. Pokud by k taxonomickému rozdělení opravdu došlo, pěnčík Stoličkův (čínský endemit) by se přiřadil k zatím jedinému „českému ptačímu eponymu“, jímž je snovač Holubův (Malimbus xanthops).

„Ještě nikdy jsem neměl možnost popsat a pojmenovat tak jedinečný nový druh. A troufám si zároveň navrhnout i nový rod, tedy Stoliczkana stoliczkae, neboť tohoto úžasného ptáka nedokážu přiřadit k žádnému rodu mně známému. Domnívám se, že je třeba jej přijmout jako jakýsi spojovací článek mezi pěnicemi a mlynaříky.“

Allan Octavian Hume, Stray Feathers 1874

Stolička se ovšem jen těsně minul s prioritou u ještě jednoho velmi charizmatického ptačího druhu, i když ho na rozdíl od pěnčíka ani nespatřil. V roce 1865 procházel nedaleko od tibetské hranice kolem ladackého jezera Tso Kar, což je známé hnízdiště jeřábů černokrkých (Grus nigricollis) a vůbec nejzápadnější místo, kde se tito obyvatelé Tibetské náhorní plošiny pravidelně vyskytují. Právě jihovýchodní Ladak je zároveň jediným hnízdištěm tohoto druhu mimo Čínu. Velké ptáky, velmi nápadné i zbarvením, hlasem a chováním, obdivuje na této lokalitě opravdu každý, kdo se tam ve správnou dobu ocitne s dalekohledem. Stolička však jeřáby nezaznamenal (třeba se zrovna ten den věnoval spíš pišťuchám, o kterých z té oblasti napsal článek). Je samozřejmě možné, že tam před 156 lety nebyli (i když na březích Tso Karu prokazatelně „tancovali“ v červnu 1923, tedy nedlouho po Stoličkově cestě). Jeřába černokrkého pak pro zoologii během své první expedice objevil N. M. Prževalskij a jeho popis publikoval v roce 1876.

Boží mlýny, jak známo, melou spíš pomalu…, ale na Slovensku už jsou nachystaní s předstihem: v publikaci Slovenské mená vtákov sveta (2010) lze totiž mezi „možnými druhy“ najít položku „hnedohlávok Stoliczkov (Leptopoecile stoliczkae)“ a hned vedle „hnedohlávok peničí (Leptopoecile sophiae)“. I když se to sotva rozhodne, dokud někdo rozdělení světlých a tmavých pěnčíků nepodpoří zcela neprůstřelným argumentem, totiž analýzou DNA.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ornitologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Jiří Hrubý

Ing. Jiří Hrubý (*1957) vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Je profesionální překladatel, amatérský ornitolog a s vysokohorskou nemocí má osobní zkušenost.

Doporučujeme

Pravá faleš, nebo falešná pravda

Pravá faleš, nebo falešná pravda uzamčeno

Halina Šimková, Jan Strojil  |  5. 2. 2024
Žádná společnost na světě nemá tolik prostředků či energie, aby dokázala efektivně bojovat proti všem podezřením z ohrožení. Používáme proto...
Koho balamutí tořiče

Koho balamutí tořiče uzamčeno

Jiří Sádlo  |  5. 2. 2024
Vstavačovité tořiče, rod Ophrys, jsou hodně složité a osobité. Dlouho se ví a říká, že klamou své hmyzí opylovače. Méně se připouští, že...
20 let s grafenem

20 let s grafenem uzamčeno

Jan Kunc  |  5. 2. 2024
Grafen, dvoudimenzionální alotrop uhlíku, vyvolal velkou vlnu pozornosti v roce 2004. Jak se tento význačný vědecký směr formoval, jaké byly jeho...