Přece jen pěnčík Stoličkův?

Tato slova mají jistou váhu, protože indický ornitolog Allan O. Hume žil v době, kdy se opravdu činili jak cestovatelé do neprobádaných končin, tak muzejní ornitologové o překot popisující nové druhy. On sám popsal desítky až stovky ptáků do té doby vědě neznámých, přičemž 37 druhů a přes 100 poddruhů je platných dodnes. Mezi pojmenování, která Humovi „nevyšla“, patří to, jež věnoval svému „drahému příteli“, českému paleontologovi a ornitologovi Ferdinandu Stoličkovi (1838–1874).

Stolička zmíněný „spojovací článek“, česky zvaný pěnčík středoasijský z čeledi mlynaříkovitých, „objevil“ na velehorské expedici přes Himálaj, Karákóram a Kchun-lun, ze které už se nevrátil (více o F. Stoličkovi a jeho smrti viz Vesmír 83, 381, 2004/7). Jenže byl až druhý. Skutečným objevitelem a autorem prvního platného popisu byl ruský cestovatel a zoolog Nikolaj Alexejevič Severcov, který v roce 1864 pěnčíka zaznamenal u kyrgyzského jezera Issyk-Kul. Publikování nálezu se ale trochu protáhlo a zpráva vyšla až roku 1873 (podle ruských zdrojů 1872 – zřejmě rozdíl způsobený ruským kalendářem). V říjnu téhož roku se s pěnčíkem na pomezí pohoří Karákóram a Kchun-lun setkává Stolička, a přestože si Hume s popisem pospíšil (vyšel přesně za rok: v říjnu 1874), stejně to nestihl. Později se však ukázalo, že Stolička možná ještě ze hry není.

Dnes se uznávají čtyři poddruhy pěnčíka středoasijského (Leptopoecile sophiae) – Severcovův sophiae (popis 1873), Stoličkův stoliczkae (1874), major (1885) a obscurus (1887). Je evidentní, že první a čtvrtý (tedy tmaví sophiae) se liší od druhého a třetího (čili od světlých stoliczkae), a to zbarvením i ekologicky. Areál pěnčíka středoasijského tvoří zhruba neuzavřený kruh v pohořích kolem čínských pouští a částečně i Tibetské náhorní plošiny (velmi podobně na mapě vypadá areál zřejmě už jen jednoho živočicha, totiž irbise). Vnitřní pás této podkovy připadá na poddruhy L. s. stoliczkae a L. s. major, které v rámci daných pohoří obsadily velmi suché oblasti v nižších polohách, tedy blíž pouštím (z těchto dvou světlých je stoliczkae světlejší). Naproti tomu prostředím L. s. sophiae a L. s. obscurus je místy téměř bujná vegetace, nebo až jehličnatý les. Pokud by k taxonomickému rozdělení opravdu došlo, pěnčík Stoličkův (čínský endemit) by se přiřadil k zatím jedinému „českému ptačímu eponymu“, jímž je snovač Holubův (Malimbus xanthops).

Stolička se ovšem jen těsně minul s prioritou u ještě jednoho velmi charizmatického ptačího druhu, i když ho na rozdíl od pěnčíka ani nespatřil. V roce 1865 procházel nedaleko od tibetské hranice kolem ladackého jezera Tso Kar, což je známé hnízdiště jeřábů černokrkých (Grus nigricollis) a vůbec nejzápadnější místo, kde se tito obyvatelé Tibetské náhorní plošiny pravidelně vyskytují. Právě jihovýchodní Ladak je zároveň jediným hnízdištěm tohoto druhu mimo Čínu. Velké ptáky, velmi nápadné i zbarvením, hlasem a chováním, obdivuje na této lokalitě opravdu každý, kdo se tam ve správnou dobu ocitne s dalekohledem. Stolička však jeřáby nezaznamenal (třeba se zrovna ten den věnoval spíš pišťuchám, o kterých z té oblasti napsal článek). Je samozřejmě možné, že tam před 156 lety nebyli (i když na březích Tso Karu prokazatelně „tancovali“ v červnu 1923, tedy nedlouho po Stoličkově cestě). Jeřába černokrkého pak pro zoologii během své první expedice objevil N. M. Prževalskij a jeho popis publikoval v roce 1876.

Boží mlýny, jak známo, melou spíš pomalu…, ale na Slovensku už jsou nachystaní s předstihem: v publikaci Slovenské mená vtákov sveta (2010) lze totiž mezi „možnými druhy“ najít položku „hnedohlávok Stoliczkov (Leptopoecile stoliczkae)“ a hned vedle „hnedohlávok peničí (Leptopoecile sophiae)“. I když se to sotva rozhodne, dokud někdo rozdělení světlých a tmavých pěnčíků nepodpoří zcela neprůstřelným argumentem, totiž analýzou DNA.

Nadvakrát objevený pěnčík středoasijský (Leptopoecile sophiae nebo skoro Stoliczkana stoliczkae). Pěkná charakteristika se najde na internetu: „připomíná olejovou skvrnu“. K tomu to červené oko…Snímek Yann Muzika