Co jen s námi bude?

„Například u Sofokla je člověk svobodný tehdy, když dokáže pokračovat ve svém životním příběhu se vším tím, co zdědil (majetky i dluhy, postavení i špatnou pověst), plus s tím, co sám udělal, dobrým i špatným, plus s tím, co mu dali nebo prodělali druzí, včetně přírody (úroda, pohroma). Když s tím nedokáže dál co možná poctivě hrát, ztrácí svobodu a často i život.“

Tímto citátem z Alternativ (dějin) filosofie Zdeňka Kratochvíla¹⁾ navrhuji poměřovat knihu z dílny Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a AV ČR; z valné většiny jde o příspěvky pracovníků této instituce. Kniha je to výpravná nejen provedením, ale hlavně obsahem, výsledkem stmeleného tříletého úsilí (a kolektivního přesvědčení) více než dvaceti autorů. Shrnuje – a nikoli násilně – pohledy na dnešní dobu z oborů tak různorodých, jakými jsou filosofie, sociologie, geologie, biologie, urbanismus, a dokonce umělá inteligence.

Slovo antropocén se dostalo do oběhu před dvaceti lety jako návrh geochemika Paula Crutzena a biologa Eugena Stoermera pro pojmenování naší doby jako nového geologického období: konstatovali, že stopy po dnešních aktivitách lidstva už budou v horninovém záznamu zakládat vrstvu dobře rozpoznatelnou i po desítkách milionů let (Vesmír 99, 475, 2020/9). Slovo to bylo chytlavé, spustilo mnoho polemik mezi geology a postupně i v nejrůznějších dalších oblastech poznání. Nejde teď o to, co si s tím počnou geologové – slovo už neoficiálně začíná označovat historické období (podobně jako „druhohory“ nebo „středověk“). Spíš máme starost: Neolit skončil, a co dál? Právě to inspirovalo transdisciplinární kolektiv Centra k tomu, že ho použili za svorník svého snažení.

Opravdu jde o tzv. velké zrychlení? – ptají se ekologové a evolucionisté z kolektivu autorů. To přece začalo už v pravěku s rozděláváním ohně, a když ne tehdy, tak zcela jistě se zemědělstvím v neolitu, před deseti tisíci lety (Vesmír 95, 146, 2016/3). Stopy člověka jsou všude, panenskou divočinu hledejme spíš na jiných planetách. Tento výkřik je však jen mým shrnutím, články v knize jsou obsáhlé a přitom čtivé, s řadou ilustrací odborných i žánrových. Kudy se bude ubírat ekosystém dál v situaci přelidněné planety, s rozvrácenými ekosystémy a jejich selhávajícími „službami“?

Samozřejmě v této souvislosti nechybí ani téma klimatické změny: jsme za oteplování opovědni; co nás čeká a jak se tomu postavit? A když už antropocén, má lidstvo na to, aby začalo planetu řídit? Mělo by, nebo dokonce musí? Kdo rozhodne o postupu do budoucnosti? Odpověď snad nabízí citát (s. 25): „Kdo stále věří v možné ovládání systému Země přísně objektivní a racionální vědotechnikou, ba kdo v ní hledá cestu spásy, nevzal si antropocenní lekci k srdci.“ Připomeňme však na tomto místě i opačný názor autora teorie Gaia Jamese Lovelocka, který věří, že lidstvo se zachrání jen inženýrským řešením a s pomocí umělé inteligence.²⁾

Sociologické a filosofické stati knihy rozvíjejí toto téma a ukazují, že se učíme vidět svět v souvislostech hlubších, ale i těch zdánlivě dávno odvržených. Na jedné straně toho stále více víme, na straně druhé je situace čím dál prekérnější, otírají se o sebe i tradice, předsudky a náboženská přesvědčení: „Řešení prekérní situace tedy nemůže mít povahu dedukce ze zajištěného základu, z pevného souboru axiomů, nezávislých na dialogu a vymezujících hranice dialogu. Řešení tu vyrůstá z dohadování, ze situace rozhovoru, do něhož ovšem vstupují předpoklady či předsudky, které se zrodily v lokálních tradicích. Máme se pokusit dialog od předsudků očistit? Jenže kdybychom rozhodování začali očišťovat od předsudků, brzy by nám zbyla jen iluze racionality, která by rozhovor zcela zlikvidovala.“ Předsudky, ne nutně ideologie, ale spíše „předpoklady, které jsou vepsány do esteticko-etické výstavby určitého světa…“ (s. 94). A k tomu se přidává budoucnost – strach i optimismus vztahující se k novému, co číhá za obzorem – kromě zhroucení současných novověkých způsobů žití také k nástupu robotů, umělé inteligence.

Velice zdařilé jsou rovněž dvě kapitoly o tom, jak lidstvo rovnoměrně pokrývá povrch planety. Na jedné straně „globální město“, ve kterém nás žije už víc než polovina. Na straně druhé „globální vesnice“, která už opustila neproduktivní dřinu zemědělství, a vysílá proto nádeníky k dlouhodobému pobytu ve městě. Komunita venkova však alespoň zdánlivě drží pohromadě, a tak peníze z města nejdou například na vzdělávání dětí, ale radikálně a zcela neproduktivně přestavují charakter vesnice. Do včerejška jsme měli „svět, v němž je rytmus značné části lidstva udáván rozvržením života venkovských komunit. Komunit, které na tomtéž místě vyráběly, ale i žily a spotřebovávaly. Komunit, jejichž členové svou produkcí potravin uživili sebe, a ještě něco prodali nebo směnili.“ (s. 483) Ani vystěhovalectví za prací toho typu, jak ho líčí třeba Čapkův Hordubal, na tom mnoho nezměnilo. Dnes však dochází (a po celém světě v podstatě naráz a velmi podobně) ke vzniku turbo- -venkova, kdy se dosud marginální komunity napojují na velký koloběh, vyvážejí svou práci a předsudky a dovážejí z něho peníze, výrobky, potraviny – a předsudky. Navenek se to vše projevuje právě urbanismem venkova – honosnými domy odkoukanými v místech, kde majitel dře po celá desetiletí; domy, ve kterých nebydlí, ba ani bydlet neumí, avšak investuje do nich většinu svého vydělaného kapitálu.³⁾ Trochu to připomíná i situaci u nás po válce v chudých vesnicích: tvárnicové domy s minimální výbavou, ale v detailech napodobující honosnější měšťanské domy, které majitelé před generací stavěli nebo v nichž sloužili. Rozdíl je jen v tom, že v těchto napodobeninách se hned i bydlelo. A ještě jeden pohled na zastavěnost planety podává sesterská kniha Město naruby,⁴⁾ vydaná rovněž péčí Centra pro teoretická studia, ta je ale na jinou recenzi.

Bruno Latour ve své knize Face à Gaïa (Tváří v tvář Gaii⁵⁾ – mluví v ní hodně i o antropocénu) komentuje přesvědčení, že univerzální vědecké zákony platí všude: „A přesto je těžké sladit tuto všeobecnou platnost s bující různorodostí vědeckých disciplín. […] Z tohoto pohledu se džungle vědeckých popisů podobá spíše zákonodárství se vzájemně propletenými oblastmi právní vědy, než aby spěla ke sjednocení předpokládanému tradičním obratem ‚zákony přírody‘. Spíš se to podobá soudním precedentům, které časem […] nabývají status zaručených univerzálních principů – dokud budou citovány, archivovány a interpretovány.“

Antropocén je možná nesmělým pokusem o takový precedens.

Petr Pokorný, David Storch (eds.): AntropocénAcademia, Praha 2020, 660 stran, ISBN: 978-80-200-3129-7