Sukcese mrtvoly pro mne končí kostrou
| 7. 9. 2020Forenzní entomologie pomáhá kriminalistům určit dobu a místo smrti, odhalit manipulaci s tělem a rekonstruovat události, k nimž došlo třeba i před mnoha lety. Co vše a jak může hmyz odborníkům sdělit? Ptáme se Hany Šulákové z Kriminalistického ústavu.
Co musí znát forenzní entomoložka? Základem je předpokládám schopnost rozpoznat druhy kolonizující mrtvé tělo. — To ano, ale taxonomie představuje jen menší část mého oboru. Dominantou je ekologie. Můžete být výborný taxonom, ale pokud nevíte, jak se ten který druh chová, v jakém stadiu mrtvé tělo kolonizuje, jak reaguje na konkurenční druhy, na vnitrodruhový populační tlak…, nemůžete tuhle práci dělat.
Ekologie smrti. Mrtvé tělo jako specifický ekosystém s omezenou dobou existence? — Skutečně se jedná o studium sukcese. Klimaxem tohoto ekosystému je pro mne kosterní nález: pro entomologa tím příběh končí, pro antropologa začíná. Existuje predikovatelná sukcesní řada, každá fáze má své charakteristické druhy nebo skupiny druhů. V prvních dnech a týdnech jsou pro nás klíčovou skupinou dvoukřídlí (Diptera). První nastupují bzučivky, potom masařky, pak mouchovití (Muscidae), po nich sýrohlodky, hrbilky a tak dále. Až v pozdějších stadiích začínají hrát významnější roli brouci. Rozlišení se pohybuje především na úrovni rodů, ale bzučivky a mouchovití jsou úžasné skupiny, u nichž se rozdílně chovají i jednotlivé druhy. Dohromady představují docela široké spektrum, které umožňuje nejen určit dobu kolonizace, ale upozorní nás, když něco nesedí. Můžeme tak objevit nějaký faktor, který sukcesi ovlivnil a mohl by být důležitý pro vyšetřování.
Vybavíte si konkrétní případ, u kterého vás hmyz upozornil na něco zvláštního? — Krásný případ – tedy jen z entomologického pohledu. Dostala jsem materiál z mrtvého novorozence. Byly to standardní druhy, žádné překvapení. Ale výpočty ukázaly, že pořadí druhů je prohozené. To mne trklo. Novorozenec ležel v době nálezu odkrytý na poli, ale první druh, který tělo kolonizoval, je typický pro zakopané nebo zakryté mrtvoly. Druh, který se dal čekat jako první, se objevil až jako druhý nebo třetí. Došlo mi, že miminko bylo zpočátku zabalené nebo zahrabané v zemi, po nějaké době bylo odkryto a teprve poté na něj začaly nalétávat druhy typické pro volnou expozici.
Co to znamenalo pro vyšetřování? — Zavolala jsem své zjištění vyšetřovateli. S kolegy prý měli podezření, že dítě bylo původně zabalené, takže to do sebe začalo zapadat. Řekla jsem mu, že tím pádem ale bude čas rozkladu mnohem delší, než odhadl soudní lékař a než vycházelo z dosavadních výpočtů, které kalkulovaly s odkrytým tělem. Lékař na místě odhadl stáří nálezu na sedm až deset dnů, nám výpočet zahrnující nově zjištěné informace ukázal 32 dnů plus minus šest dnů. S tím, že týden až deset dnů před nálezem došlo k odkrytí. U zahrabaných nebo zakrytých těl se výpočty nedělají s přesností na dny, protože tam je velká variabilita v tom, jak rychle se uvolní aromatické látky a jak rychle na ně hmyz zareaguje. Navíc to bylo na jaře, rozklad začal někdy v polovině března, to je aktivních jen několik druhů.
Odhalení časového posunu přispělo k vyřešení případu? — Začátek toho dvanáctidenního intervalu připadal na den, kdy matka miminko na pole odložila. To jsem ale v té době nevěděla, dozvěděla jsem se to až u soudu. Pro mne to bylo neznámé miminko, neznámý pachatel. Přes shodu začátku s dnem odložení začala kolonizace tělíčka spíše ve druhé polovině intervalu, protože nějakou dobu trvalo, než se uvolnilo aroma. Ale nejdůležitější bylo něco jiného. Většinou se nedozvím, zda můj posudek posloužil jako stěžejní důkaz. Posudek vypracuji, přes vyšetřovatele a státního zástupce jde k soudu, ale osobně u toho nejsem. Tentokrát si mne ale soud pozval. Miminko mělo poměrně masivní zranění, u nichž soudní lékař kvůli stupni rozkladu nedokázal určit, zda vznikla před smrtí, nebo po ní. A jestli tedy mohla být příčinou smrti. Obhajoba říkala, že matka miminko na pole odložila živé a naivně si myslela, že ho někdo najde. Obžaloba naopak tvrdila, že matka dítě zabila. Soudce zajímalo, co k tomu může říct entomologie. Odpověděla jsem, že dítě muselo být zpočátku zakryté nějakým obalem nebo uloženo v mělkém hrobě a k odkrytí došlo až později. Soudce prohlásil, že ho tím pádem až tak nezajímá, zda v okamžiku odložení bylo živé či mrtvé, protože je jasné, že nemělo šanci přežít, udusilo by se.
I takto se dá využít entomologický posudek. Vyšlo najevo, že matka dítě zabalila do dvou igelitových obalů. Po nějaké době zemědělská mechanizace obaly narušila a objevily se bzučivky typické pro volnou expozici. Výpočet na to nádherně seděl. Zemědělec tělo objevil až po několika dnech, kdy na pole vyjel znovu.
Stalo se vám, že váš posudek naopak obžalovanému pomohl? — Třeba v případu pobodání ve stanovém městečku bezdomovců. Jeden bezdomovec dlouhodobě napadal a okrádal jiného, až ho jednou ten týraný nešťastník nožem zabil. Původně to bylo kvalifikováno jako úkladná vražda. Obžaloba tvrdila, že si dotyčný počkal, až bude jeho oběť omámená alkoholem, a takto se pomstil. Obžalovaný se ale dušoval, že se k němu opilec o půlnoci dobýval, on se jen bránil a bodl ho tak nešťastně, že ho zabil. Za nepřiměřenou obranu ústící v zabití je nižší sazba než za vraždu. V jeho prospěch hovořilo, že se sám přihlásil, počkal na příjezd policie, spolupracoval. Proti němu svědčil několik let trvající konflikt – měl motiv se svého tyrana zbavit. Soudkyně si vyžádala entomologický posudek, protože si nebyla jistá, zda na ni obžalovaný nehraje komedii.
Počkejte, jak v tom mohl pomoci hmyz? — Rozhodující bylo, zda oběť zemřela kolem sedmé večer, jak tvrdila obžaloba, nebo až kolem půlnoci, jak vypovídal obžalovaný. Bylo léto, hmyzu plno, faktory omezující jeho aktivitu minimální, poškozený zemřel na masivní krvácení z přeťaté krkavice – pro nás ideální podmínky, takže bylo možné udělat výpočet s přesností na hodiny. A vyšlo nám, že oběť musela zemřít mezi půlnocí a pátou ranní. Soudkyně to vzala jako stěžejní důkaz a dotyčný dostal místo osmi let jen pět a půl roku.
Standardně se nevyjadřujete k době úmrtí, ale k počátku kolonizace. Obě události může dělit různě dlouhá doba. Na čem to závisí? — Na lecčem, třeba na proudění vzduchu nesoucího aroma nebo na tom, zda měl mrtvý v těle drogy, které hmyz odpuzují. Také na tom, zda jde o mrtvolu bez vnějšího poranění, nebo o tělo s traumaty, která hmyzu slouží jako vstupní brána a kolonizace může začít prakticky ihned. Přítomnost zvratků, exkrementů, zanedbaná hygiena, to vše hmyz přitahuje. Začátek je opravdu hodně variabilní, proto standardně nepočítáme na hodiny. Hmyz není stroj a v biologii není nic jednoduché, s tím se musí počítat.
Budu hodně otravný, když budu opět chtít příklad? — Nájemná vražda. Pro mne to byla neznámá mrtvola, zastřelený muž nalezený v lese. Výpočet říkal nějakých 21 dní. Zvláštní bylo, že na tak dlouhou dobu tam bylo relativně málo druhů. Říkala jsem si, že uprostřed hlubokého lesa to je možné, ale v hlavě mi blikal majáček, že tu něco nehraje. Po čase jsem se na nějaké akci setkala s vyšetřovateli tohoto případu. Říkali: Vzpomínáš, jak jsi dělala toho zastřeleného chlapa? Tam ti to vůbec nevyšlo. Vypočetla jsi tři týdny, ale on tam ležel pět týdnů. Nic se nestalo, měli jsme jiné důkazy, ale poslyš, myslíš, že mohly sehrát nějakou roli ty chemikálie, kterými ho polili?
Jaké chemikálie? — Přesně tak jsem se zeptala. Když mne žádali o znalecký posudek, o žádných chemikáliích nepadla zmínka. Ukázalo se, že vrahové tělo čímsi polili, aby ztížili identifikaci. Zastřelený chlap tam leží, hmyz na něj kvůli těm chemickým látkám nejde. Po deseti dnech se spustí déšť, prší tři dny, chemikálie se spláchnou a den poté začíná kolonizace. Kdybych o tom polití věděla, znalecký posudek by vypadal skoro stejně: vypočtená doba kolonizace je 21 dní plus minus den. Ale kvůli chemikáliím nelze určit, jak dlouho předtím tam tělo leželo. Určitě to bylo mezi dvěma dešti, takže pokud pršelo den před kolonizací a o čtrnáct dní dříve, někdy v tom intervalu muselo dojít k zabití.
Je zkrátka třeba počítat s tím, že kolonizace může nastat různě dlouho po smrti. — Je to ještě složitější.
Povídejte… — Volali mi v deset večer, jestli bych mohla přijet na ohledání mrtvého na Letné. Technik říkal, že je sice schopen vzorky zajistit, ale bylo by dobré, kdybych to na místě viděla sama. Začátek září, teplo, i takhle večer bylo k 25 °C. Mrtvý byl od pohledu bezdomovec, do pasu svlečený, na těle zaschlá krev. Na hlavě vidím hromadu vajíček a larev prvního i druhého instaru, tak říkám: stoprocentně to bude nejméně den. Ale jestli jeden, nebo dva, to vám teď neřeknu, musíme se podívat na teploty a udělat odchov. Koroner to také vidí na den nebo dva. Ale vyšetřovatel tam přešlapuje a říká: no výborně. Máme půl jedenácté, lékař i entomoložka mi tvrdí, že ten chlap je nejméně den mrtvý, ale já mám svědecké výpovědi, že v sedm večer ještě žil.
Šokovalo vás to? — Právě že ne. Řekla jsem mu, že s tím nemám problém, protože mrtvý měl poranění na hlavě, které zjevně delší dobu krvácelo a lákalo mouchy. Máme tu příklad myiázy, tedy situace, kdy se larvy začínají vyvíjet na živém člověku. Tytéž larvy po mužově smrti pokračovaly v rozkladném procesu. Výpočty ukázaly asi takovýto průběh: v noci z 30. na 31. srpna došlo k poranění, a jakmile vystoupala teplota nad 17 °C, začal na ránu nalétat první myiatický druh. Kolem poledne se přidal druhý. Zhruba v době, kdy umírající muž na Letné 1. září večer upadl a lidé volali záchranku, přidal se třetí druh. A v době ohledání už kladl čtvrtý. Kdyby dotyčný nezemřel před očima svědků, ale někde v křoví, takže by ho našli třeba po dvou týdnech, hlava by už byla vyskeletovaná a soudní lékař by poranění neměl šanci najít, protože rána nezasahovala až do kosti. Mně by vyšel počátek kolonizace 31. srpna, policie by měla svědectví, že dotyčný 1. září ještě žil. Proto vyšetřovatele, státní zástupce i soudce upozorňuji, že znalecký posudek mají brát vždy jen jako vodítko, které musí posuzovat v kontextu dalších zjištění.
Rychlost, s jakou mouchy mohou tělo za vhodných podmínek kolonizovat, je pozoruhodná. Zmiňovala jste vysoké teploty. V chladu vše probíhá pomaleji, předpokládám. — Rozhodně. Za nízkých teplot se sukcesní řada krásně natáhne v čase, takže jsme schopni zřetelně odlišit jednotlivé fáze. Naopak za velkých veder se prakticky celý řetězec, který normálně probíhá rok, koncentruje do měsíce. Souběžně probíhá několik sukcesních fází. Tělo je biochemicky aktivní, ale okrajové části už vysychají, takže zatímco v břišní části máme ještě bzučivky, na okraji už operují kožojedi, což je úplně šílené. Vedle sebe tam máte druhy, z nichž jeden obvykle končí po čtrnácti dnech a druhý nastupuje po několika měsících.
A co vliv teploty na množství a druhové zastoupení kolonizátorů? — Některé druhy dovedou tělo kolonizovat i v zimě. Ale zatímco v létě snese bzučivka naráz 150 až 400 vajíček a na mrtvolu naletí klidně 500 bzučivek najednou, v zimně přiletí třeba jediná samička nějakého chladuodolného druhu a naklade řádově desítky vajíček. Soudní lékař si ani nemusí všimnout, že jsou na těle nějaké larvy.
V zimě tedy probíhá rozklad pomaleji a naplno se rozjede až s jarním oteplením? — Právě že ne.
Jak to? — V horkém létě je rozklad tak rychlý, že do měsíce máte kosterní nález. Pokud smrt nastane na jaře, trvá to asi půl roku. Ale pokud rozkladný proces začne v zimě, trvá to třeba dva roky. Je to tím, že během zimy tkáně částečně mumifikují, takže degradace hmyzem po oteplení neprobíhá tak rychle. U letního rozkladu degradují kůže i vnitřní orgány prakticky souběžně. Na jaře degradují nejčastěji jako první vnitřní orgány a kůže v okolí traumat. Zůstávají větší fragmenty kůže, které se rozkládají se zpožděním, protože hmyzu je méně než v létě. Ale v zimě je kůže mrazem mumifikována často tak důkladně, že pak vydrží roky. Hmyz mrtvolu vyžírá zevnitř, sekundárně se živí kůží v místech, kde se dotýká podkladu, protože tam je vyšší vlhkost a bakteriální aktivita. Kůže na povrchu degraduje jako poslední. Často se stane (a známe to i z experimentů na zvířatech), že mumifikovanou kůži lze zvednout jako pokličku a pod ní je kosterní nález.
Larvy dvoukřídlých se živí na mrtvém těle, ale před kuklením ho opouštějí a kuklení probíhá v loži pod mrtvolou nebo v blízkém okolí. V jednom rozhovoru jste vysvětlovala, že rozkládající se tělo je biochemicky tak bouřlivé prostředí, „že by se v něm kuklil jenom šílenec“. — Šílenec, nebo protoformie (Protophormia, rod bzučivek, pozn. red.). Ale i to má svůj důvod. Třeba Protophormia terraenovae. Je to původně severský druh, zvyklý na chladné klima, v němž se naše běžné bzučivky rodu Lucilia nevyskytují. Představte si tu situaci. Larvy se vyvíjejí v kadáveru, který leží na permafrostu. A larva by měla opustit tělo zahřáté bakteriálním rozkladem a zakuklit se někde ve zmrzlé půdě? To by bylo hloupé. Zůstane v kadáveru – jde-li o zvíře, kuklí se třeba v srsti. Jde-li o člověka, pak v oblečení nebo ve vlasech. U nás je tepleji a protoformii přece jen vadí vyšší vlhkost a bouřlivější rozklad, takže larvy mají tendenci od mrtvoly před kuklením odlézt, ale dost jedinců často zůstane třeba ve vlasech nebo v záhybech oblečení. Mrtvola „bublá“ rozkladným procesem a do toho se kuklí protoformie. A to může leckoho zmást.
V jakém smyslu? — V literatuře se tvrdí, že larvy dvoukřídlých opouštějí tělo a kuklí se mimo ně, ale jak zbytky měkkých tkání vysychají, kuklení se přibližuje k mrtvole a poslední generace se může kuklit i přímo na ní. Technik nebo soudní lékař dorazí k relativně čerstvé mrtvole, vidí pupária a usoudí, že tam tělo musí ležet měsíce. Protophormia je oportunistický rod. Vyvíjí se v podmínkách, které má k dispozici. I díky tomu nám může poskytnout cenné indicie.
Můžete to upřesnit? — Dělali jsme experimenty, krmili jsme různé druhy much potravou chudou na proteiny, abychom zjistili, jak reagují. Podařilo se nám tak například odchovat „bonsai“ bzučivky rodu Lucilia. Normální dospělec má skoro centimetr, ti naši byli třímilimetroví. Mortalita byla brutální, asi 97 %. Jediná Protophormia vypadala, že to zvládá na pohodu. Byla sice menší, ale i na nekvalitním substrátu byla jedna larva vedle druhé. To je zajímavý poznatek. Když zjistím, že se na mrtvém těle daří protoformiím a vedle nich další bzučivce rodu Chrysomya, zatímco Lucilia prakticky chybí, zazvoní mi v hlavě alarm. Něco tady není v pořádku. Protophormia je oportunista, poradí si s lecčím. Larvy Chrysomya nejsou od druhého nebo třetího instaru nekrofágní, ale také entomofágní – požírají jiné larvy. Pokud na mrtvém jsou tyto dva druhy a ostatní chybějí, mohou za tím být třeba drogy nebo jiné chemikálie v těle.
Jak vám pomáhají brouci? — Využíváme je hlavně u delších intervalů. Dvoukřídlí jsou klíčoví pro prvních čtyři až šest týdnů, brouci začínají být relevantní nejdříve po čtrnácti dnech, spíše později. A zákonitost střídání druhů u nich není tak striktní jako u dvoukřídlých. Dospělci dvoukřídlých jsou nekrofilní – mrtvola je láká, ale není pro ně zdrojem potravy. Kladou do ní vajíčka, teprve larvy jsou nekrofágní. Takže prodleva mezi příletem samičky a kladením bývá minimální. Dospělci brouků jsou často nekrofágové nebo entomofágové. Brouk přiletí nebo přileze, živí se tkáněmi mrtvoly nebo na ní loví a teprve po čase samičky kladou vajíčka.
Jaké druhy brouků sledujete? — Zajímaví jsou pro nás zvláště ti, kteří dorazí jako první. Takže mrchožroutovití – mrchožrout pobřežní (Necrodes littoralis), mrchožrouti rodů Thanatophilus a Oiceoptoma. Nalézáme i hrobaříky (Nicrophorus), ale ti se na mrtvole nevyvíjejí. Dospělci se nakrmí a zase odlétají, takže žádnou užitečnou informaci nepřinášejí. O své potomky se starají, krmí je, známe to třeba ze Sekory. Necrodes, Thanatophilus ani Oiceoptoma nic takového nedělají – samička naklade vajíčka a „děti, postarejte se o sebe samy“. První bývá většinou Necrodes, Thanatophilus v závěsu. Jeho larvy preferují trochu sušší části těla. Larvy nekroda prolézají i biochemicky aktivní části mezi larvami dvoukřídlých, pro Thanatophilus je typická spíše vyskeletovaná lebka, částečně mumifikovaná kůže, okrajové části. Oiceoptoma je krásný brouk, černé krovky, oranžový štítek, jeho larvy preferují sušší tkáně. Takže na lidskou mrtvolu málokdy nalétává dříve než po čtrnácti dnech, spíše po měsíci.
A tím to pro vás končí? — Zajímají nás ještě kožojedovití (Dermestidae) a pestrokrovečníkovití (Cleridae), konkrétně rod Necrobia (paličník). Preferují mumifikované tkáně. Dermestes je dominantní v krytých místech – byt, kufr auta, stan, stačí celta. Je to tím, že larvy na sobě mají dlouhé sety, takže nemají rády, když na ně prší. Necrobia je naopak typická pro volně exponované mrtvoly. Pro kožojedovité jsou typické dlouhé vývojové cykly vykazující značnou nepravidelnost. Jedna larva může projít šesti instary, druhá třeba dvanácti, pokud měla málo potravy nebo jí něco nevyhovovalo, třeba kokain v konzumované tkáni. Nedají se tedy využít pro přesné výpočty, ale zase nám vyhovuje ten dlouhý vývoj. Při nižších teplotách pod dvacet stupňů se dostáváme klidně na sto dnů, takže jsme schopni je využít pro výpočty i po třech měsících od vylíhnutí.
Pomáhají vám genetické metody? — Sama nemám genetické vzdělání, při určování vycházím z morfologie. Ale u některých skupin je to obtížné, zvláště máme-li k dispozici třeba jen vajíčka nebo larvy prvního instaru, jejichž vývoj byl z nějakého důvodu přerušen. Třeba když je mrtvola pachatelem sekundárně hozena do řeky a vajíčka, která jsou na ní již nakladena, uhynou. Vajíčka nejsme schopni morfologickými metodami určit do druhu. Moje kolegyně genetické metody ovládají, v podobných případech nám to hodně pomáhá. Ale genetika může posloužit i jinak. Pracovaly jsme na případu rok staré vraždy, u které chybělo tělo. Vše nasvědčovalo tomu, že k vraždě došlo v jednom opuštěném domku, mrtvola v něm ležela asi dva měsíce, pak se jí pachatel zbavil. Potřebovali jsme důkaz, že tam tělo dříve leželo. Na místě se nalezly zbytky nekrofágního hmyzu a genetická analýza potvrdila, že se živil na lidské mrtvole.
Obsahoval lidskou DNA? — Ano. Našla se sice jen pupária, takže nešlo o obsah střeva, ale jak larvy odlézaly z mrtvoly, na svém povrchu si z ní odnesly genetický materiál. Po tak dlouhé době už nebylo možné určit totožnost jedince, ale na potvrzení, že jde o lidskou DNA, to stačilo.
Jak vás tak poslouchám, říkám si, že spáchat dokonalý zločin je čím dál těžší. — Je pravda, že se dnes dají odhalit věci, které by laika vůbec nenapadly. Když se rozšířila daktyloskopie, pachatelé se naučili používat rukavice, ale dnešní technologie jsou tak sofistikované, že pachatelé podle mne vůbec netuší, před čím vším by se měli chránit. Kdyby chtěl člověk naplánovat dokonalou vraždu, musel by se z toho zbláznit. Ale většina těžkých zločinů je stejně impulzivních, pachatelé takové jemnosti zpravidla vůbec neřeší. Na druhou stranu je mylné očekávat, že každou novinku hned zavádíme do praxe. Ne. Potřebujeme standardní, robustní metody, na které je spolehnutí. Za základním výzkumem máme zpoždění, nicméně je pravda, že standardy se posouvají ke stále dokonalejším metodám.
Zaznamenal jsem vaše spoluautorství i na archeologické publikaci.1) Čím může forenzní entomoložka pomoci při výzkumu událostí starých stovky let? — Hmyz poskytuje poměrně hodně informací třeba o pohřebním rituálu. Co se dělo po smrti s bojovníkem z doby halštatské? Zbytky pupárií napoví, že zemřel v květnu nebo v červnu, tři až pět dnů byl volně exponovaný na katafalku. Potom byl pohřben do hloubky čtyřiceti až šedesáti centimetrů. Ale přitom vám nepovím, ve kterém století se to stalo.
Neuvěřitelné detaily obalené nejistotou. — Tohle mě na entomologii fascinuje. V některých věcech dokážeme být velmi přesní i po dvou tisíciletích a v jiných, zdánlivě jednodušších, nemůžeme sloužit. Řešili jsme sedm let starý případ miminka, které matka zavraždila a nejprve odložila venku, potom ho přenesla do domu, po měsíci nebo dvou ho přenesla na další místo. Z nalezených fragmentů hmyzu jsme poskládali sukcesní řadu a určili jsme, že v domě leželo od přelomu března a dubna do konce května. Ale neumíme říct, zda to bylo loni nebo před deseti lety. Díky experimentům s prasátky víme, že u zakopaných mrtvol dokážeme určit počátek rozkladu čtyři roky zpátky, pátý je už diskutabilní a u starších nálezů můžeme jen konstatovat, že tam leží minimálně pět let.
Experimenty s prasečími kadávery děláte běžně? — Nejvíce na začátku, když jsem potřebovala zmapovat situaci u nás. Do té doby se řada informací přebírala ze zahraniční literatury, ale v našem prostředí neseděly. V učebnicích soudního lékařství se například jako nejběžnější sýrohlodka na lidských mrtvolách uvádí s. drobná (Piophila casei). Já ji za svou praxi našla třikrát, přičemž jednou to bylo u nějakého mlékárenského podniku, kde jsou běžné, a podruhé na mrtvole muže, který vybíral popelnice a žil mezi odpadky. Takže sýrohlodka pouze přelezla z odpadků na mrtvolu. Není to u nás běžný druh volné přírody. Podobných rozporů jsem našla spoustu, takže experimenty byly nezbytné. Dnes si už spíše „hrajeme“ – experimentujeme s chemikáliemi, s fyzikálními faktory a podobně. Abychom se o chování hmyzu v různých podmínkách dozvěděli co nejvíce.
Poznámky
1) Šálková T. et al.: Bioarchaeological reconstruction of the funeral rite – case study based on organic material from the Hallstatt Period tumulus at the site Zahrádka (South Bohemia, Czech Republic). Památky archeologické CVI, 95–135, 2015.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [337,33 kB]
O autorovi
Ondřej Vrtiška
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
