Nad osudy lékáren v době holocaustu

Kniha sice vychází z dizertační práce, ale je přetvořena ve významné historické dílo o osudu židovských farmaceutů v českých zemích a na Slovensku během druhé světové války. Jedinečným způsobem popisuje začátky židovského lékárnictví od 17. století. Čtenář se dozví o pražském ghettu jako jedné z největších židovských komunit v Evropě. Následně autor popisuje kontinuitu života židovské menšiny od asimilovaných Židů, nábožensky vlažných Židů z Čech, věřících Židů na Slovensku až po chasidské Židy z Podkarpatské Rusi. Kniha ukazuje hledání židovské identity v nově vzniklé Československé republice po roce 1918, ať už ve formě ortodoxie, asimilace, nebo sionismu.

Je to kniha mnoha vrstev, v níž jsou farmaceuti jakýmsi prubířským vzorkem dalších oblastí života. Genocida evropských Židů měla staletí trvající předehru v podobě diskriminace a pronásledování. Holocaust je ovšem vynález německé „třetí říše“, ale byl pilně propracován a uskutečňován všemi zeměmi, kam vstoupila těžká bota wehrmachtu.

Knihu lze číst (a tak by i měla být čtena) ve třech rovinách. Za prvé jako knihu o farmaceutech a o jejich osudu během holocaustu. Za druhé jako knihu o židovské komunitě od monarchie k Československu, k rozbité republice a k tragickému osudu v období holocaustu. Za třetí jako knihu o přeživších v poválečném Československu do roku 1948.

Tomáš Arndt: Lékárny s Davidovou hvězdou v čase šoaAcademia, Praha 2020, 464 stran, Nad osudy ISBN 978-80-200-3049-8

Tomáš Arndt si vybral nevyšlapanou cestu studia archivních dokumentů. Uvádí údaje ze sčítání lidu z roku 1921, 1930 a statistiku studentů v rozmezí let 1918 až 1938. Srovnává údaje z české Karlovy univerzity a z Německé univerzity. Rozšiřuje pohled na údaje o studentech z Rumunska, Polska, Maďarska, cituje z lékárenských ročenek, z katalogů posluchačů farmacie, z databáze obětí šoa a rovněž doplňuje informacemi údaje o farmaceutických firmách Interpharma, Norgine a dalších. Kniha obsahuje 1062 odkazů na původní prameny.

Zcela nový pohled nabízí Arndt na společenské ovzduší krátké, ale významné doby 167 dní (ochuzené a znetvořené) druhé republiky. Zde lze vycítit, že antisemitismus se rozmohl již před německou okupací, čemuž zřetelně nasvědčují zákony, nařízení a omezení předznamenávající blížící se genocidu. I když nebylo autorovým explicitním záměrem srovnávat české země se Slovenskem, tato rovina se přímo nabízí, je velice zajímavá a vydala by na samostatnou publikaci. Zcela jistě by pak na samostatnou publikaci (memoárového rázu) vydaly zaznamenané osudy židovských lékárníků – těch, kteří zahynuli, i těch několika, kteří přežili. Padesát výborně připravených stránek textu a fotografií naznačuje, kam by budoucí diplomové nebo dizertační práce mohly a měly směřovat.

Knihu doporučuji všem, kteří chtějí vidět minulost v souvislostech, nejen lékárníkům, lékařům a přírodovědcům. Neměla by chybět ani na poličce učitelů, historiků a sociologů.

Protože z mého životního příběhu nemohu vyjmout příběh holocaustu, položil jsem autorovi knihy několik otázek:

Jak jste se k této tematice dostal? — Už během studia farmacie jsem zjistil, že dějiny lékárnictví jsou propojené víc než kterýkoli jiný obor s dlouhou historií arabských, židovských, římských i byzantských tradic a znalostí, sahajících mnoho století zpět. Dospěl jsem k názoru, že farmacie je starší a obsažnější obor než lékařství. V naší kulturní tradici se musíme ohlédnout zpět do doby Karla IV., což byla zřejmě doba, kdy byla udělována i privilegia židovským lékárníkům. O farmacii jsem toho věděl dost, ale osudy lékárníků jsem musel pracně krok za krokem dohledávat. Genocida evropských Židů měla svou předehru, kterou představovalo po dlouhá staletí trvající pronásledování, diskriminování, olupování a nakonec i vraždění v evropských zemích. O tom všem existují záznamy, ale zdaleka to není zpracovaná oblast. Tak se pro mě stal Archiv hlavního města Prahy, Univerzity Karlovy a Židovského muzea v Praze tím nejbohatším zdrojem údajů pro identifikaci jednotlivých lékárnic a lékárníků a jejich osudů.

Z vaší knihy vyplývá, že vznik nového státu ČSR v roce 1918 znamenal zrovnoprávnění etnických menšin nejen ve farmacii. A v moderním pojetí i zrovnoprávnění studujících žen dávno před vznikem feminismu. — Československo bylo zcela jiným světem než habsburská monarchie. Občané nového státu byli národnostně většinově Češi a Slováci. Nicméně německy mluvící židovští intelektuálové, asimilovaní česky i německy mluvící Židé, polští Židé ve Slezsku, maďarsky mluvící Židé ze Slovenska a Podkarpatské Rusi se začlenili do nového společenství bez velkých obtíží. Situace byla usnadněna tím, že existovala jak česká, tak německá větev univerzity. K vaší otázce ohledně zrovnoprávnění žen chci jen poznamenat, že ženy směly studovat, ale jejich nástup byl pozvolný. Vyplýval z emancipace, a nikoli z feminismu. Rodiny, které si to finančně mohly dovolit, umožnily svým dcerám studium. V židovském prostředí to bylo velice výrazné.

Zdá se mi, že v první republice byly poměry dobré, vyvážené a teprve s nástupem nacismu se vše zvrtlo a došlo k diskriminacím a nakonec ke genocidě. — Necítím se povolán k tomu, abych rozebíral společenské nálady, ať už antisemitské, nebo antiněmecké, antimaďarské, ale je zřejmé, že v první republice existoval rovnovážný stav. Prezident republiky T. G. Masaryk podporoval zakládání škol různých etnik a třecí plochy nebyly velké. Rozhodně nikdo nestavěl studentům a studentkám překážky do cesty. Existovala k tomuto pronásledování nějaká předehra? — Trauma z mnichovské dohody, anonymní výhrůžky, vytloukání oken, novinové články zaměřené proti symbolům české kultury – to vše souviselo se začátkem holocaustu na území první republiky, ale já se musím držet faktů. Pro mě je přesným dělítkem implementace norimberských zákonů, jak v okupovaných českých zemích, tak i v takzvaném samostatném Slovensku. Tyto zákony umožňovaly arizace, deportace a vraždění. To nebylo jen ve farmacii. Ale exemplárně je to doloženo rovněž mezi židovskými lékárníky a lékárnicemi z předválečného Československa.

Jak to bylo s těmi přeživšími? — V knize popisuji řadu konkrétních osudů, snahu přeživších navázat na předešlé, snahu získat nazpět lékárny, pozice. Samozřejmě jsem si vypsal osudy těchto lidí, poslechl jsem si jejich výpovědi v databázi Paměť národa. Ale to je na další a další práce budoucích dizertací.

Jak se vypořádává s minulostí současná generace z českých zemí ve srovnání s lidmi ze Slovenska? Slovenský stát zaplatil Německu za každého deportovaného spoluobčana 500 říšských marek. Češi tuto zátěž nemají. — Nacistická okupace zasáhla české a slovenské země nesymetricky. Ale to není společenská, spíš politická výpověď. Je nutno vědět, že přes všechny nepravosti má Slovensko velký počet lidí vyznamenaných památníkem Jad vašem jako „Spravedlivý mezi národy“, tj. lidí, kteří ukrývali pronásledované a pomáhali jim přežít.