Přírodní požáry a remobilizace kovů

Pozornost veřejnosti v roce 2019 upoutaly rozsáhlé přírodní požáry Amazonie, Portugalska a ruské Sibiře. Požáry v Austrálii se nekontrolovaně šířily ještě počátkem roku 2020 na rozloze větší než 110 000 km². Vyžádaly si nejen lidské oběti a škody na majetku, ale také ovlivnily ekosystémy na dosud nevídaných plochách. Požáry se šíří i do člověkem kontaminovaných oblastí. Nedochází tak k významným emisím kovů a dalších polutantů do atmosféry?

Ze sedimentárního záznamu je patrné, že požáry jsou na naší planetě přirozeným jevem již 400 milionů let. Jejich četnost se úměrně zvyšovala s rostoucím zastoupením kyslíku v atmosféře [1]. V některých oblastech jsou přirozené požáry nezbytné pro správné fungování ekosystému. Například australské blahovičníkové (Eucalyptus) porosty jsou z hlediska reprodukce na požárech přímo závislé. Dokonce sám blahovičník z povrchu svých listů uvolňuje těkavé hořlaviny, a tím sám vybízí k zahoření, které má za následek nejen rozpukání semen a snazší klíčivost, ale i vyhoření podrostu a zvýšení konkurenceschopnosti mladých blahovičníků. Ohořelý kmen je poté schopen znovu obrůst výhonky a porost se tímto procesem obnovuje.

Nejinak je tomu i v afrických savanách. Existence savany je přímo závislá na epizodickém hoření. Savana nikdy úplně nezaroste dřevinami, protože ty po požáru regenerují pomaleji než tráva. Čím více je v savaně travin, tím je vyšší četnost požárů a savana si tak přirozeně udržuje svůj charakter [2].