Konec chudoby v Číně

Případ východotibetských pastevců ukazuje, jak problematicky autoritářská čínská vláda uskutečňuje rozvojovou politiku, modernizaci a boj s chudobou ve venkovských oblastech západní Číny. Stále převažuje důraz na rychlost a kvantitu na úkor kvality.

Čína ohromuje svět svým neuvěřitelně rychlým rozvojem a ekonomickým růstem. V roce 1978, kdy Čínská lidová republika vyhlásila období Reforem a otevírání se světu (Kaj-ke kchaj-fang, v pchin-jinu Gaige kaifang), začal nejprve rozvoj strategických oblastí na východním pobřeží. Na přelomu tisíciletí se státní zájem přesunul do zbývajících regionů střední a západní Číny (asi sedmdesát procent území) v rámci strategie Velkého otevírání západu (Si-pu ta kchaj-fa, v pchin-jinu Xibu da kaifa). Od roku 2013 se cílená rozvojová politika šíří také za hranice prostřednictvím iniciativy Pásma a cesty (I-taj i-lu, v pchin-jinu Yi dai yi lu).

Autoritářský režim v Číně umožňuje rychlé rozhodování a rychlou realizaci. Tento postup však zároveň může být i příčinou neúspěchu. Centrálně plánované a shora realizované projekty jsou nezpochybnitelné. Často však neberou ohledy na místní podmínky. Za realizaci státních projektů jsou zodpovědné instituce na místní úrovni, od nichž se očekává hlášení pozitivních výsledků a splnění kvót daných centrální vládou.

Tento fakt vede ke zkreslování skutečné situace. Pozitivní statistické výsledky ohromují čínskou i zahraniční veřejnost, avšak nemusí korespondovat s realitou. I když mnoho státních rozvojových projektů oficiálně cílí na místní rozvoj a zlepšení životních podmínek obyvatel nebo na upevnění mezinárodní spolupráce, na prvním místě jsou vždy zájmy státu, tedy Komunistické strany Číny.

Nejinak tomu je v případě rozvojové politiky v západní Číně, kterou obývá většina čínských národnostních menšin. Státu jde především o lepší kontrolu obyvatel a přístup do strategických oblastí. V rámci Pásma a cesty je pro Čínu rozhodující přístup k novým trhům pro čínské zboží a čínskou pracovní sílu a šíření politického vlivu na mezinárodní úrovni.

Na rozdíl od obyvatel Číny má mezinárodní komunita při komunikaci, plánování spolupráce a realizaci společných projektů s ČLR možnost definovat své cíle a trvat na svých zájmech a hodnotách. Neměla by se této možnosti vzdávat.

Sídlište pro tibetské pastevce. Provincie Čching-chaj (Qinghai), 2011.Snímek Čakšemdža

Pryč s chudobou?

Čínskými státními zájmy a jejich dopadem na etnické menšinové skupiny v Číně i na mezinárodní komunitu se zabývá i projekt Vyvažování zájmů: souvislosti národnostní a zahraniční politiky v soudobé Číně Orientálního ústavu AV ČR, který Akademická rada Akademie věd ČR ocenila v roce 2018 prémií Lumina quaeruntur. Projekt se zaměřuje na modernizaci tibetských venkovských oblastí a boj s chudobou v západní Číně a jeho výsledky mohou napovědět, jak čínská vláda realizuje rozvojovou politiku.

Do roku 2020 Čína odstraní chudobu. To je cíl stanovený v rámci projektu Cíleného odstraňování chudoby (Ting-čun fu-pchin, v pchin-jinu Jingzhun fupin), který vyhlásila Čínská lidová republika v listopadu roku 2015.¹⁾ Čínský boj s chudobou má definované cíle, kterých se má dosáhnout do konce roku 2020. Jedním z nich jsou příjmy přesahující hranici chudoby, dalším je zajištění potravin a ošacení a posledním bodem je garance vzdělání, lékařské péče a bydlení.

Přesidlování pastevců

V tibetských oblastech západní Číny projekt Cíleného odstraňování chudoby nahradil dřívější projekty zaměřené na zlepšování životních a ekonomických podmínek obyvatelstva prostřednictvím urbanizace venkovské populace, které se realizovaly plošně od roku 2000 jako součást strategie Velkého otevírání západu a budování socialistického nového venkova (Še-chuej ču-i sin nung-cchun, v pchin-jinu Shehui zhuyi xin nongcun). Tato strategie významně zasáhla především do života tibetských pastevců. Urbanizační projekty je povzbuzovaly k přesídlování do státem vystavěných sídlišť, která měla často podobu uniformních vesniček uprostřed neurbanizované stepi. V rámci teorie plánovaného rozvoje prostřednictvím plánované modernizace „zaostalé“ pastevecké společnosti tak přestěhovalci měli díky stálému obydlí v blízkosti silniční komunikace získat lepší podmínky pro zajištění školní docházky dětí, snadnější přístup ke službám, jako je lékařská péče, a snazší zapojení do sekundárního či terciárního hospodářského sektoru.

V praxi však tento plán selhal. Jednak pastevcům chybělo vzdělání (vysoká negramotnost a omezená znalost čínštiny), které by jim umožnilo uplatnit se v jiném oboru a získat jednoduše nový zdroj obživy, ale také chyběla poptávka po zaměstnancích a službách v izolovaných sídlištích. Namísto zlepšení životní úrovně tak v mnoha případech bývalé pastevce postihla finanční tíseň.

Díky různým druhům státní podpory se sice bývalým pastevcům na sídlištích příjem v hotovosti mohl částečně zvýšit, narostly však i výdaje. Podmínkou účasti na distribuci státem financovaných domů byl v mnoha případech prodej dobytka, s ním ale pastevci přišli o vlastní zdroj mléčných produktů, masa i jačího trusu, který ve stepních oblastech slouží jako palivo. Nárůst příjmu pastevců účastnících se státních přesídlovacích projektů, kterým vláda tato opatření ospravedlňuje, je tak pouze statistický údaj nereflektující skutečnou situaci. Statistika totiž do hotovostních příjmů počítá i státní podporu, neodráží však schopnost bývalých pastevců vydělat více peněz vynaložením vlastního úsilí a vlastních prostředků. Příjmy tedy sice možná rostou, životní úroveň obyvatel nových sídlišť však může ve skutečnosti klesat.

Sídliště pro tibetské pastevce.Snímek Jarmila Ptáčková

Lepší kontrola populace

V západočínské provincii Čching-chaj (Qinghai), kterou z asi 96 procent tvoří tibetské a mongolské autonomní prefektury, se přesídlování pastevců za účelem snižování chudoby před vyhlášením projektu Cíleného odstraňování chudoby ukázalo ve většině případů jako neefektivní. Z hlediska státního zájmu kontroly populace nebo územního přístupu při budování infrastruktury a dobývání nerostných surovin ve stepních oblastech Tibetské náhorní plošiny může být masové usídlování naopak hodnoceno pozitivně. Tento způsob momentálního „rozvoje“ je však nejen dlouhodobě neudržitelný, ale také velice nákladný. Bývalí pastevci se obtížně přizpůsobují novému režimu, proto v budoucnu porostou vládní náklady na jejich finanční podporu i na údržbu sídlištních komplexů, což se může ukázat jako problematické například v souvislosti s propadem čínské ekonomiky plynoucím ze současné krize.²⁾

Přímou podporu v podobě distribuce domů, materiální a finanční pomoci měla při realizaci projektu Cíleného odstraňování chudoby vystřídat v první řadě nepřímá podpora skrze rekvalifikační a vzdělávací programy. Ty měly umožnit tibetským pastevcům a další venkovské populaci lépe využít příležitosti modernizované Číny. Plošnou podporu v okresech statisticky vyhodnocených jako chudé oblasti měla vystřídat cílená pomoc ve vybraných rodinách v největší nouzi. Do venkovských oblastí byli posíláni experti, kteří měli nabídnout individuální řešení situace. Projekt tak nabízel logicky znějící dlouhodobé řešení neuspokojivé ekonomické situace na čínském venkově.

Realizace však opět vypadá poněkud jinak. Počet expertů posílaných na venkov odpovídá kvótám pro různé státní instituce, které se musí do projektu zapojit. Na pomoc chudým rodinám jsou vysíláni například zaměstnanci vysokých škol s nejrůznější kvalifikací, která často neodpovídá potřebám venkova. Akademici tak slouží třeba jen jako prostředníci pro komunikaci s úřady, kde se snaží tlumočit názory a požadavky rodin, na něž při implementaci politiky shora úřady většinou neberou ohled.³⁾

Dalším problémem se zdá i přístup samotných venkovanů. V tibetských oblastech byla přímá podpora státu v minulých desetiletích vyšší než v neautonomních čínských oblastech, neboť měla posloužit i jako prostředek k uchlácholení potenciálně vzpurné populace. Podpora se stala běžnou součástí příjmů a lidé nejsou ochotni ji vyměnit za pracný pokus o vlastní zabezpečení existence. Státem nabízené rekvalifikační kurzy jsou podle zkušeností z provincie Čching-chaj příliš krátké a především neučí, jak s nově nabytými dovednostmi naložit, tedy jak prodat vyrobené zboží (například šatstvo) nebo jak úspěšně vést obchod či restauraci. Příkladem může být měsíční kurz vaření v čínském jazyce na jednom ze sídlišť pro bývalé pastevce. Za poplatek se Tibeťané, kteří ovládají čínský jazyk, mohli naučit několik čínských receptů. Kurz však neučil manažerským dovednostem ani nenapověděl, jak využít nové znalosti na sídlišti bez napojení na větší městskou zástavbu, a tedy s velmi omezenou poptávkou po restauračních zařízeních. Po ukončení kurzu nikdo vlastní restauraci neotevřel.

Odstraňování chudoby pomocí rekvalifikace a následného přirozeného začleňování (například) pastevců do sektorů služeb a průmyslu je dlouhodobý proces, který nekoresponduje s krátkodobě (na pět let) orientovaným harmonogramem čínského plánovaného rozvoje. Úředníci na nejnižší správní úrovni, zodpovědní za realizaci vládních projektů, jsou pod enormním tlakem splnit přidělené úkoly a jsou nuceni soustředit se na řešení s rychle viditelnými výsledky. Pro statisticky chudou část populace se tak nejen v provincii Čching-chaj stala měřítkem pro postupující rozvoj a boj s chudobou výstavba domů.

Domek postavený vládou pro dvě rodiny. Obojí v provincii Čching-chaj (Qinghai), 2011.Snímek Jarmila Ptáčková

Dům se počítá

Při boji s chudobou odpovídá počet postavených domů počtu urbanizovaných, tedy modernizovaných rodin. Nová výstavba tak umožňuje místním úřadům splnit kvóty dané vládou. Na konci realizačního období je rozhodující počet zúčastněných rodin a počet vystavěných domů, nikoli skutečné zlepšení jejich situace. „Urbanizovaná“ populace je chápána (například u tibetských pastevců, alespoň teoreticky) jako populace, která prošla určitým stupněm rozvoje a spadá už do moderní společnosti současné Číny. To, že izolované vesničky ve stepi anebo v okolí malých správních center bez podpůrné infrastruktury lze jen stěží nazývat urbanizací a že pastevci ze dne na den nezmění svůj způsob života jen proto, že se nastěhovali do nového domku, se do statistického obrazu nepromítá.

Při účasti na projektu Cíleného odstraňování chudoby mají přednost rodiny vyhodnocené představeným venkovské komunity jako nejchudší. Kvůli splnění požadované kvóty přestěhovaných rodin jsou však domy často k dispozici ke koupi i ostatním, i když za několikanásobně vyšší cenu. Tento postup samozřejmě není v souladu s přísnými pravidly projektu, ale umožní místním úřadům vykázat požadovaná čísla.

Boj s chudobou je jedním ze stálých klíčových bodů státní agendy od založení ČLR. S rychlým, vládou plánovaným rozvojem však většina populace nedokáže držet krok. S modernizací a rozvojem průmyslu a spotřebního trhu rostou také výdaje. Průběžně se tak zvyšuje i hranice chudoby ze 150 čínských jüanů v roce 1986 na venkově⁴⁾ (v autonomních menšinových oblastech 200 čínských jüanů⁵⁾) na 3058 čínských jüanů⁶⁾ na osobu a rok v roce 2017. S rostoucí životní úrovní, kterou lze v současné Číně očekávat, roste i počet lidí, kteří na ni nedosáhnou, a to i v roce 2020.

I přes všechno úsilí čínské vlády a vynaložené prostředky se postup při plánování a realizaci vládních projektů od vzniku ČLR příliš nezměnil. Centrálně navrhované projekty poskytují jen málo prostoru pro konkrétní podmínky a potřeby a možnosti místní populace v různých částech Číny. Sociální a ekonomické změny, které mají být dlouhodobě úspěšné a mají zajistit udržitelný rozvoj, vyžadují aktivní účast obyvatel na nejnižší úrovni. Společenská transformace například tibetské pastevecké komunity, od níž se očekává, že přizpůsobí svůj životní styl a způsob obživy moderní čínské společnosti s těžištěm v průmyslu a městském rozvoji, je proces, který může trvat i několik generací.

V současné Číně však stále převažuje důraz na rychlost a kvantitu na úkor kvality. Ve zprávě z 19. sjezdu Komunistické strany Číny v říjnu 2017 Si Ťin-pching (Xi Jinping) znovu zdůraznil termín ukončení čínského boje s chudobou v roce 2020, tedy o deset let dříve, než bylo stanoveno v Agendě 2030 pro udržitelný rozvoj Organizace spojených národů.⁷⁾ K dodržení plánu však stačí vykázat počet postavených domů, odpovídající počtu chudých, a doložit nárůst příjmů, které je možné v případě potřeby dorovnat do požadované výše (jednorázovou) státní podporou. Podle expertů S‘čchuanské (Sichuanské) univerzity přispělo k omezení nárůstu chudé populace následkem nerovnoměrně se zvyšující životní úrovně také vládní nařízení, že regionálně hlášené počty chudých se smějí od roku 2013 pouze snižovat a nikoliv zvyšovat. Vykázat snížení chudoby umožnila také skutečnost, že Čínský národní statistický úřad stále pracuje s hranicí chudoby 2300 čínských jüanů, stanovenou v roce 2010.⁸⁾ Krom státně definované hranice chudoby je možné určit vlastní hranici v rámci provincií a následných administrativních úrovní, jen vždy musí převyšovat číslo dané pro úroveň vyšší. Výpočty a údaje pro hranici chudoby se tedy v různých zdrojích liší. S rychlým čínským rozvojem přirozeně rostou i náklady na živobytí, což ztěžuje situaci bývalých pastevců účastnících se modernizace tím, že jsou trvale přesidlováni, aniž by měli zajištěn stálý příjem.

Dne 21. dubna 2020 oznámila čínská tisková agentura Nová Čína (Sin-chua, v pchin- jinu Xinhua) úspěšné ukončení boje s chudobou v provincii Čching-chaj.⁹⁾ Národní cíl konečného odstranění chudoby v Čínské lidové republice do konce letošního roku bude s největší pravděpodobností splněn podle plánu – tedy statisticky. Jak vypadá skutečná situace? Především na venkově, například v tibetské pastevecké oblasti, mají lidé v rámci plánovaného rozvoje k udržitelným příjmům mimo sektor pastevectví a k stabilní životní situaci ještě daleko. To se už ovšem v tabulkách, propagovaných čínskou vládou jako důkaz úspěchu, neukáže.