Dramatické proměny spinosaura

Historie zkoumání spinosaura, největšího dravého dinosaura všech dob, je příběhem omylů, tápání a osobních tragédií. Spinosaura objevil v roce 1912 během expedice do Egypta německý šlechtic a profesionální paleontolog Ernst Stromer von Reichenbach společně se svým asistentem, českým rodákem Richardem Markgrafem. Následně propukla první světová válka, která znemožnila další výzkum i převoz nálezů do Německa. Markgraf, kterého válka připravila o živobytí, zemřel v roce 1916. Stromer se se svými nálezy, značně poškozenými, shledal až v roce 1922 a pustil se do jejich restaurování a dokumentace. Spinosaurus vynikal délkou okolo 15 m a extrémně protaženými trnovými výběžky obratlů, dosahujícími délky přes 1,5 m, které tvořily nápadnou hřbetní plachtu. Druhá světová válka představovala pro Stromera pohromu. Jeho tři synové byli posláni na frontu. Dva z nich zemřeli, třetí strávil mnoho let v sovětském žaláři. Po zahájení spojeneckého bombardování Stromer marně žádal o převezení svých sbírek na bezpečné místo. V dubnu 1944 byly zničeny během bombardování Mnichova. V rozvalinách mnichovského muzea skončil i typový exemplář spinosaura. Vše co zůstalo, byly Stromerovy ilustrace.

Pozdější nálezy baryonyxe a suchomima, menších příbuzných spinosaura, umožnily o něco lepší představu o morfologii a ekologii tohoto obra. Většina rekonstrukcí jej však zobrazovala jako většího tyranosaura s protáhlou tlamou a hřbetní plachtou. Tato podoba si nakonec našla cestu i do filmu Jurský park 3 (2001), kde se spinosaurus uvede tím, že tyranosaurovi zlomí vaz. Následující objevy však naznačily, že přes svou úctyhodnou délku byl spinosaurus o něco gracilnějším zvířetem, které by v souboji s tyranosaurem neobstálo. Zásadní převrat přinesly nálezy z Maroka, ze slavné formace Kem Kem, kde se ve střední křídě rozkládala rozsáhlá říční síť. Tým paleontologů, vedený Nizarem Ibrahimem z univerzity Detroit Mercy, přišel v roce 2014 s rekonstrukcí, která představuje spinosaura jako čtyřnohého, semiakvatického tvora s kuželovitými zuby, přizpůsobenými k lovu ryb. Tato rekonstrukce se zakládala na novém typovém exempláři (neotypu). Mnozí paleontologové však představu vodního dinosaura odmítali, mimo jiné proto, že spinosaurus postrádal adaptace k pohybu ve vodě.

Ibrahim se na místo vrátil se svým týmem a během čtyř let nalezl další části této kostry, především dobře zachovalý ocas, který byl nečekaně dlouhý. Ocasní obratle byly vybavené dlouhými trnovými výběžky a jejich skloubení umožňovalo laterální vlnění. Tým vědců z Harvardovy univerzity vytvořil pohyblivý model ocasu a porovnal jeho plavecký výkon s ocasy jiných zvířat – dinosaurů a dnešních plazů i obojživelníků. Výsledky ukázaly, že ocas spinosaura fungoval podobně jako ocas krokodýla nebo čolka a umožňoval aktivní pohyb pod vodou. Podivný „trnitý ještěr“ byl tedy ještě trnitější a podivnější. Je prvním dokladem toho, že dinosauři během 170 milionů let existence úspěšně pronikli také do vodního prostředí.

Stromerova rekonstrukce z roku 1936, představující spinosaura jako velkého suchozemského teropoda, první rekonstrukce semiakvatického spinosaura z roku 2014 a aktuální rekonstrukce, založená na nově objevených částech neotypu.Snímek Nizar Ibrahim, University of Detroit Mercy

Ibrahim N. et al.: Nature, 2020, DOI: 10.1038/s41586-020-2190-3