Prospěšní až za hrob

Smrt je součástí života nejen ve filozofické rovině. K tomu, aby mohlo mnohobuněčné tělo zdárně vzkvétat, je nutné zbavovat se neustále starých nebo nadbytečných buněk. I ve smrti však musí být pořádek. Tělo od takovýchto nadbytečných buněk očekává, že kolem sebe při umírání nenadělají paseku. Vylévání obsahu dokonávající buňky volně do prostoru by způsobilo nepříjemný zánět a značně by otrávilo život i okolním buňkám. Proto většina buněk podstupuje na konci života proces programované buněčné smrti, tzv. apoptózy. Jde v podstatě o jakousi sebevraždu, při níž buňka spořádaně rozloží své organely do úhledných malých balíčků a maximálně tak imunitnímu systému usnadní úklid svých ostatků.

Apoptóza ovšem předchází zánětlivé reakci nejen tím, že nedojde k vyhřeznutí buněčných útrob do okolí. Zdá se, že apoptotická buňka navíc produkuje konkrétní látky povzbuzující sousedy k zdárnému rozvoji. Podle současného článku vylučují buňky během programované buněčné smrti ve zvýšené míře koktejl šesti chemických látek přímo tlumících případný zánět. Tyto látky jsou selektivně uvolňovány do prostředí, zatímco jiné (např. prozánětlivá močovina) zůstávají uzavřeny v apoptotických váčcích. Děje se tak patrně díky zvláštnímu membránovému kanálu pannexinu 1 (PANX1), který se otevírá právě při apoptóze a propouští selektivně pouze zmíněné protizánětlivé látky. K dosažení blahodárného účinku přitom stačí vystavit okolí třeba jen třem z těchto šesti látek: inosinmonofosfátu, guanosinmonofosfátu a spermidinu.

Otevírají se tak před námi nové možnosti potlačování zánětu. Navíc nyní rozumíme o trochu lépe i tomu, jak sebevražedné buňky minimalizují neblahé dopady své smrti a jak povzbudivé dopisy na rozloučenou zanechávají svým blízkým.

Medina C. B. et al.: Nature, 2020, DOI: 10.1038/s41586-020-2121-3