Pravěcí lidé v extrémní nadmořské výšce etiopských hor

Etiopská vysočina platí za významnou biologickou oblast, a to především díky velkému počtu endemických druhů, které se zde vyskytují. V afroalpínském pásmu horského systému Etiopie panují velice specifické podmínky pro život, jako je například snížená koncentrace kyslíku, vysoké množství ultrafialového záření, nízká a výrazně kolísající teplota nebo aridita. Díky studiu živočišných druhů, které takové prostředí obývají, můžeme nahlédnout pod pokličku nejrůznějších fyziologických, genetických a behaviorálních adaptací. To je pro mnohé vědecké skupiny velice lákavý prostor, do kterého se v nedávné době pustili i archeologové. Jejich výzkum kombinující archeologické, biogeochemické a zoogeografické analýzy odhalil doposud nejstarší naleziště se známkami lidského osídlení v extrémní nadmořské výšce. Skalní útvar Fincha Habera, kde byly prováděny vykopávky, se nachází v nadmořské výšce téměř 3500 m. Tento překvapivý nález odporuje všem předpokladům, že lidé využívali vysokohorské oblasti jen jako případné útočiště v době, kdy pro ně podmínky v nížině přestaly být vyhovující. Podle vědců nebyl v době osídlení pro pravěké lidi k útěku z nížin důvod a autoři spekulují o tom, že to zkrátka považovali za dobré místo pro život. Jednou ze zásadních výhod byl celoroční přístup k potravním zdrojům. Kosterní pozůstatky, které byly ve Fincha Habera nalezeny, totiž tvořily z 93,5 % kosti hlodouna velkého (Tachyoryctes macrocephalus). Tento endemický fosoriální hlodavec, který váží až 1 kg, je v pohoří Bale aktivní celoročně a jeho populační hustota je tu vysoká. Je aktivní i nad zemí, a proto se dá snadno chytit. Není tedy divu, že pro pravěké lidi byl hlodoun zdrojem potravy číslo jedna.

Ossendorf G. et al.: Science, 2019, DOI: 10.1126/science.aaw8942