Kauza nedokonané vraždy

Horké léto roku 1985. V domácnosti na periferii Břeclavi se odehrává lítý boj. Dvě oběti na životech jsou v podobných případech standardem. I zkušeného kriminalistu však překvapí, že poslední potenciální oběť ne zcela dotaženého mordu dál sdílí se svým trýznitelem stejnou domácnost živá. Takových kauz je v historii doloženo naprosté minimum. Skutečně raritní je pak to, že ze společné domácnosti do světa nakonec odcházejí ruku v ruce neúspěšný vražedník i jeho přeživší oběť.

Láska k příbuzným je v přírodě všudypřítomná. Končí však přesně tam, kde se to sobeckým genům přestává vyplácet. Ačkoli jsou mláďátka z jedné snůšky „jedné krve“, přece se o potravu hádají jak divá (žadoní). Horší podmínky „rvačku o žvanec“ vyostřují. Úplně nejhorší jsou, když rodiče umějí vyvést jediné mládě, ale samice klade vajec víc (zpravidla dvě). Mládě vylíhlé z později sneseného vejce, např. u některých orlů, sov, čápů, terejů či pelikánů, je jen záloha. Pojistka pro případ, že by to prvorozenec nedal.

Za normálních okolností starší dítko uklove mladší k smrti nebo jej z hnízda vytlačí. Se stejným fatálním účinkem: ptačí rodiče totiž před vyvedením snůšky nejsou schopni rozpoznat své mládě, pokud se ocitlo byť jen pár milimetrů od hnízdního důlku. Divíte se tomu? Měli byste: rodiče jsou přece schopni detailního rozpoznávání jednotlivých potomků v hnízdě (při rozdělování potravy), ale neschopni je rozpoznat, když jsou těsně vedle. Jde ale o adaptaci: obranu proti krmení cizích vyvedených mláďat, která se zatoulala příliš blízko.

Těžko někoho zaskočí, že lásku k sourozencům nevlastním v přírodě nepozorujeme. Pozoruhodné jsou však specifické adaptace, které takovou nelásku usnadňují. Třeba vytlačovací chování mláděte kukačky obecné: přibližně den či dva po příchodu na svět (nikoli „jen pár hodin po vylíhnutí“, jak se mylně traduje) se kukaččí mrně pustí do postnatálního vzpírání. Na speciálně upraveném hřbetě (s „důlkem“ pro lepší balanc svých obětí) vytlačí vejce či mláďata a svrhne je přes okraj hnízda do záhuby. [1] Zápas trvá někdy i celé dny. Instinkt vyhasíná, až když je mláděti týden (nikoli „čtyři dny“, jak se, opět mylně, traduje). Vzhledem k váze hostitelových mláďat jde možná o nejpozoruhodnější fyzický výkon v živočišné říši. [2]

Proč to kukačče dělá? Pokud se vám odpověď jeví jasná, rovnou vám musím sdělit, že jasná není ani v nejmenším. Proč vytlačovací chování vzniklo, se podařilo odhalit až před pár lety – spletitý příběh s nečekanou pointou najdete na starších stránkách Vesmíru. [2]

Odkazované studie jsou ale experimentální. Stává se vůbec někdy za přirozených okolností, kdy okolo nečmuchají behaviorální ekologové, aby malý vrahounek neuspěl? Zcela raritně, ale přece.

Kompletní drama. Kukačka sdílí hnízdo s mládětem hostitele (ťuhýka obecného), na okraji důlku umírá jeho vytlačené mládě, vedle leží vytlačené vejce – vše v jednom jedinečném záběru.Snímek Oldřich Mikulica

Nahlížím do databáze, která se snaží shromáždit všechny záznamy o kukaččích mláďatech v historii. Zatím máme kolem 6000 mláďat. Data ze stovek článků a knih za tři staletí (nejstarší práce vyšla roku 1720).

Je jen jediný hostitel kukačky, u nějž vytlačování selhává pravidelně. Rehek zahradní. [3] Ten je také jediným dutinovým hnízdičem mezi více než 150 druhy, u nichž bylo v hnízdě vetřelčí vejce nalezeno. [1] Pokud dáme tyto očekávatelné případy stranou, zůstane nám přes 5000 malých kukaček u desítek jiných druhů hostitelů. A mezi nimi pouhých 71 případů neúspěšných „tlačičů“. Za 300 let. I když se třeba dožijete kmetského věku a budete každé jaro trávit hledáním pěvčích hnízd, na to, že najdete případ neúspěšného tlačiče byť jednou v životě, bych nespoléhal.

Ostatně: o kukačce vyšlo přes čtyři desítky knih a podobný záběr z hnízda ťuhýka obecného, jaký zde vidíte, nenacházím ani v nich, ani při brouzdání vodami neknižními. Kdy se vám podaří zachytit jediným cvaknutím závěrky moment, který je nejen zcela raritní, ale nádavkem obsahově tak napěchovaný?

Vzácné totiž není jen zdokumentování případu, kdy vytlačovací aktivity dopadly neúspěšně. Jak dokládají další pozorování na hnízdě, ťuhýčí rodiče a pěstouni v jednom vyvedli úspěšně nejen kukačku, ale i jednu vlastní ratolest – a to je samozřejmě ještě větší unikát než samotné neúspěšné vytlačování. Záběr navíc dokazuje, že kukačka vytláčela nejen vejce (což je standard), ale i mláďata (což je vzhledem ke krátké inkubační době kukaččího vejce vzácnost).

Veřejnost hlásí nález kukaččího mláděte celkem běžně (a mylně, jak je pak znát z fotek). Šance je během intenzivního, leč na kukačky necíleného pobytu v přírodě malá: univerzitní kolega, špičkový hledač hnízd s více než 10 000 (!) „zářezy na pažbě“, potkal kukaččí mládě jedenkrát. I při cíleném výzkumu kukaček je šance nálezu toho, co je na fotce, zanedbatelná: v hnízdech rákosníků obecných i velkých vede vytlačovací chování ke kýženému výsledku (pro kukačku) téměř vždy (pomineme-li případy sdílení hnízda mezi kukaččím a hostitelovým juvenilem od rákosníka velkého: je jich 11 za 300 let). Na hnízdě postaveném na komíhajících se stoncích rákosu se navíc vytlačené vejce či mládě nemá šanci na okraji hnízda zachytit jako u ťuhýků. [4]

Proč je vzácné i to, že obě přeživší mláďata byla vyvedena úspěšně? Kukačka je navzdory očekávání slabý konkurent, s fatálními důsledky (proč existuje vytlačovací chování, to ale samo o sobě nevysvětluje [2]).

Že se Oldřichu Mikulicovi, který život kukačky dokumentuje neuvěřitelná čtyři desetiletí [5] (dost možná světový rekord věrnosti fotografa konkrétnímu druhu opeřence), podařilo tento bezprecedentní záběr pořídit na hnízdě ťuhýka, není náhoda. Nejčastěji se vzácné případy neúspěšných tlačičů totiž objevují v hnízdech, která jsou velká: u straky modré, drozda zpěvného, rákosníka velkého, ťuhýka šedého a právě ťuhýka obecného.

Z toho však neplyne, že kukaččí neúspěch je dán velikostí hnízda – u rehka zahradního a později i v hnízdech kosů a drozdů jsme experimentálně doložili, že velikost hnízda sama překvapivě není podstatná. Rozhodující je jen strmost hnízdní kotlinky, bez ohledu na její velikost či hloubku. [6]

Ťuhýk obecný si s kukačkou prošel svým. O dlouhodobé koevoluci mezi nimi svědčí vycizelované schopnosti ťuhýků odmítat cizí vejce (což nehostitelé či evolučně recentní hostitelé neumějí). Ťuhýk si vyvinul i mimořádně silnou agresivitu vůči kukačce. [1] Je dokonce jedním z pouhých dvou hostitelů, kteří dokážou kukaččí samici při kladení zabít, jak dokládají přímá pozorování i fotografie. [7] Druhým hostitelem, který to umí kukaččí podvodnici nandat fatálně, je rákosník velký.

Tak silná obrana nemusí zůstat bez následků ani pro celé populace. Frekvence kukaččího parazitismu u ťuhýka obecného v České republice v letech 1964–2006 postupně klesala z více než 2 % na výsledných sotva 0,5 %. [8] V Maďarsku ťuhýčí rasa kukačky vyhynula už předtím. Přitom ještě v 19. století byl podle všeho ťuhýk velmi častým pěstounem.

Pomalý zánik ťuhýčích kukaček není dán úbytkem hostitelů. Ťuhýkovi obecnému se u nás daří, poslední dekády jeho české populace rostou. Kvalitní hostitelská obrana je tedy nejspíš důvod, proč jsou záběry břeclavského morytátu víc než unikátní – podobné už asi nebude mít nikdo u nás šanci pořídit…