Proč „vymírají“ vrabci?

Horký kandidát na nejčastější otázku o ptácích. Známe už konečně odpověď?

Hlavní příběhová linie je notoricky známá: dříve v antropogenním prostředí všudypřítomný vrabec domácí zničehonic z řady měst i vsí vymizel. Byl tak super-běžný, až se jevil natolik nezajímavý, že přesný průběh nedávného úbytku ani není dobře doložen; začal nejspíš v sedmdesátých letech. Dříve ignorovaný pták se stal středobodem zájmu veřejnosti i odborníků.

Poprask kolem „dramatického“ úbytku vrabců je však učebnicová ukázka toho, jak média selektivní pozorností zkreslují realitu (Živa 68, 42, 2020/1). Vrabec domácí sice místy ubyl, ale seznam míst, kde je stabilní či dokonce přibývá, není o nic kratší – stále jde o nejrozšířenější ptačí druh světa. Aktuální globální početnost vrabce domácího se odhaduje na 0,5 miliardy hnízdících párů. Jinak uváděný rekord 1,5 miliardy snovačů rudozobých (Quelea quelea) odkazuje na pohnízdní počet jedinců, tedy včetně vyvedených mláďat.

Uvažovat o ubývání vrabců, jako by šlo o jednotný jev, je zavádějící: podstatná je proměnlivost uvnitř druhu. Právě ta nabízí šanci, jak se příčin úbytku některých populací dopátrat. Čerstvá studie z Londýna, kde vrabčí alarm původně vznikl, využila faktu, že jen některé z tamějších suburbáních populací klesají. A v nich měli vrabci vyšší intenzitu infekcí ptačí malárií (Plasmodium relictum), tedy větší počet parazitů na infikovaného jedince (naopak prevalence, tedy proporce zamořených jedinců na populaci, se nelišila). U mladých ptáků byl efekt výraznější.

A právě v tom může být jádro pudla: dřívější studie dokládají, že pokud vrabčí populace klesá, není to přežíváním dospělců, ale tím, že mláďata hůře překonávají zimu. Vrabci jsou extrémně sedentární, průměrná celoživotní rozptylová vzdálenost je 0,3 km. Mladí mají rozptylové vzdálenosti o něco delší. Proto především na nich závisí genový tok mezi lokálními subpopulacemi. Infekce tím obzvlášť silně působí na demograficky slabý článek vrabčích populací: prostřednictvím zimní mortality mladých ptáků může omezovat genový tok mezi už tak izolovanými populacemi, a zvyšovat inbreeding, který se zas může přetavit v sníženou imunitní vybavenost mladých ptáků. Taková pozitivní zpětná vazba by mohla urychlovat zánik místních populací a být podpořena kočkami, krahujci, znečištěním a dalšími vlivy.

Obecně mi však přijde bizarní pozastavovat se nad úbytkem druhu, kterému očividné vyčišťování krajiny i měst sebralo potravní nabídku i místa k hnízdění. Navíc jde o lokální úbytky ze stavů, které jsou čistě antropogenní – bez vlivu člověka by vrabec nikdy tak běžný nebyl. Ostatně ani v Evropě není druhem původním. Obávat se o něj nemusíme – zůstává extrémně běžný i po „extrémním“ vymírání…

Kůň + slepice = vrabec. Tato rovnice zaskočí jen čtenáře, který nezná oves. Či jiné obiloviny šířené člověkem a troušené (sic!) domestikovanými kopytníky a drůbeží. Bez nich by vrabec domácí dodnes zůstal mimo lidský zájem. Úbytek vrabčích populací proběhl ve dvou vlnách: nejprve kolem 1. světové války auta postupně vypudila koně. „Hnal se k vrabcům, snídajícím koňský trus na ulici,“¹⁾ stihl Jaroslav Hašek napsat nedlouho předtím, než se pouliční nestrávený oves, jakožto klíčová složka potravy vrabčáků, odebral na věčnost. V místech, kde je i dnes dostatek nepořádné drůbeže, koní a nezušlechťovaných zemědělských stavení, není vrabec žádná vzácnost. Córdoba, Andalusie, Španělsko.Snímek Tomáš Grim

Dadam D. et al.: R. Soc. Open Sci., DOI: 10.1098/rsos.182197