V genderově zmatené době naše děti nevědí, čí jsou

Pokud se sociologové, antropologové, psychologové, biologové, psychiatři, sexuologové a politici budou přít o definici rodiny bez ohledu na vývojové potřeby dítěte, těžko dospějí k uspokojivému výsledku.

Pokaždé, když se objeví a zesiluje se do té doby nepozorovaný, a přitom znepokojivý jev, zvedne se ze všech koutů společnosti nejprve chaos roztodivných hlasů. Čím jich je víc, tím lépe, aby pokud možno neunikl žádný z aspektů neznámého fenoménu. Teprve později by měla nastoupit reflexe tohoto mnohohlasu. Platí-li tvrzení teorie chaosu, že na jeho dně bývá ukrytý řád, a lze-li navíc předpokládat, že nový jev je spontánním symptomem doby, měli bychom se pokoušet tento řád nalézat a poznávat jej. Pokud by se opravdu začal zjevovat, mohli bychom s větší pravděpodobností než dnes odhadovat, odkud a kam kráčíme, a také se lépe rozhodovat při řešení etických dilemat, která zpravidla nový jev přináší.

Jedním z takových fenoménů dnešní doby je transsexualismus, nově uváděný jako sexuální dysforie. Počet jedinců, kteří se hlásí k odlišné sexuální identitě, narůstá obrovským tempem, od jednotlivců k desítkám a stovkám přání změnit pohlaví. Znepokojivé je především to, že se to týká stále mladších jedinců, dokonce dětí, jejichž psychosociální a psychosexuální vývoj nebyl ještě ani zdaleka ukončen. Už tímto faktem je problematizováno, že jde pouze o vrozenou dispozici, kterou je třeba diagnostikovat co nejdřív, a že je zapotřebí zajišťovat takovým jedincům bezproblémové společenské přijetí, v indikovaných případech i za cenu operativní, tedy lékařské péče pro změnu biologického pohlaví. Málokdo ví, že tato změna není nikdy anatomicky ani funkčně úplná.

Nechám stranou hlasy jiných odborníků, laiků i transsexuálních lidí, jejichž zájmy prosazuje LGBT komunita. Budu se držet praxe dětské klinické psycholožky a rodinné terapeutky s dost dobrou znalostí vývojové psychologie dítěte, psychoanalytické teorie, která leží v základech většiny současných psychoterapií včetně rodinné terapie, a nepopřu ani dávné studium matematiky, ze kterého si mi hodí zejména systémová teorie. Všechny tyto teoretické zdroje by neznamenaly nic, kdybych nemohla čerpat z každodenní hlubinné práce s rodinami, v nichž se jeden nebo i více členů léčí pro nějaký tělesný, duševní, popřípadě i sociální symptom.

Jestliže celá populace tvoří systém se svými systémovými vlastnostmi, můžeme počítat s tím, že se originalita jednotlivců neztrácí, ale naopak. Na tvořivosti každého z nás, na naší rozmanitosti závisí také kvalita a úspěšnost společnosti jako celku. O individualitu je v západní liberální společnosti pečováno víceméně úspěšně. Ale to nestačí. Obhajoba individualismu přitahuje tak velkou pozornost, že nám ze zorného pole vypadává zájem, prospěch a zdraví celku, bez kterých nám nebude opečovávaná individualita nic platná.