Na co potřebuje papuchalk klacík?

Zřejmě třeba na klíšťata druhu Ixodes uriae, která byla r. 2018 na islandském ostrově Grímsey velmi početná.

Schopnost některých savců a ptáků používat nástroje považujeme za důkaz určité nebo i značné inteligence. Je to chování poměrně časté, i když se samozřejmě nemůže týkat všech zvířat. Nástroje používají hlavně primáti, z ptáků papoušci a pěvci, zejména krkavcovití. Smyslem nástroje je téměř vždy získání jinak nedostupné potravy; platí to třeba o galapážské pěnkavce bledé, jedné z Darwinových „pěnkav“. Se skutečným nástrojem zvíře volně manipuluje (za nástroj proto nelze považovat trny, na které si ťuhýci napichují úlovek). Mnohem vzácnější je použití „zbraně“, ať již útočné, či obranné. Šimpanzi tak činí spíš kvůli zastrašení protivníka než k agresi. A neobvyklé je i užití nástroje při péči o srst či peří nebo v „boji“ s parazity. Nohou, rohem či parohem nebo o předměty se drbe skoro každý, ale drbátko občas používají jen primáti a sloni a z ptáků pouze papoušci. U nich je ovšem zajímavé, že s ním manipulují možná jen v zajetí, protože v přírodě to zatím nikdo nezaznamenal. Šikovní papuchalci severní (Fratercula arctica) drží tedy s klacíkem v ptačím světě primát.

Snímek Ray Hennessy

A je to ještě pozoruhodnější, než by se na první pohled zdálo. Papuchalci jsou mořští ptáci, u nichž používání jakýchkoliv nástrojů dosud nebylo známo. Je to pochopitelné: ve svém prostředí a při svém způsobu života a získávání potravy nic takového nepotřebují. Kromě toho lidé nemají valné mínění o inteligenci těch ptáků, kteří se nechají lovit ve velkém a dají se jim snadno vybírat vejce. Název „blboun nejapný“ to vyjadřuje dostatečně a vymlátit se dala i nelétavá alka velká. A pro nejedno zoologické názvosloví jsou terejové „troubové“ nebo rovnou „blázni“. I papuchalk je před lovci a sběrači dost bezbranný, a k tomu ta jeho vizáž zmalovaného klauna… Z článku v PNAS nicméně vyplývá, že jsme je zřejmě podceňovali a minimálně co do drbátek se od chytrých papoušků neliší.

Dosud byl znám jen jeden typ péče o peří pomocí „nástroje“ – aktivní „mravenčení“. Při něm si zejména pěvci zobákem vkládají mravence do peří. Papuchalci jsou tedy teprve druhým případem. S klacíkem pracovali jedinci na dvou ostrovech (Skomeru u Walesu a Grímsey u Islandu) vzdálených od sebe přes 1700 kilometrů. Na každém z nich si pozorovaný jedinec počínal trochu jinak. Waleský papuchalk plaval na mořské hladině, v zobáku držel klacík a škrábal se jím na zádech. Islandský pták stál u své hnízdní nory a drbal se klacíkem na hrudi. Situace odlišné, přesto v obou případech obdobné použití drbátka, jaké známe jen u papoušků v lidské péči.

Autoři zdůrazňují, že šlo opravdu o „aktivní“ drbání, a nikoliv třeba o manipulaci s materiálem na výstelku hnízda. Papuchalci si v době pozorování opravdu do nor stěhovali materiál, ale výhradně měkké věci – například trávu a peří. Islandský papuchalk se navíc podrbal, klacík upustil na zem a už si ho nevšímal (neodnesl ho do nory). A na moři už o sběr výstelky nešlo určitě.

V každém případě už bychom neměli papuchalka podceňovat: je to inteligentní klaun a šikovný žonglér, což je zřejmé už z toho, kolik rybiček v zobáku udrží najednou. Opravdový „mořský papoušek“.

Fayet A. L. et al.: PNAS, 2019, DOI: 10.1073/pnas.1918060117