Aktuální číslo:

Nápadný půvab očistěných mramorů

| 7. 12. 2020

| Vesmír 99, 738, 2020/12

Večer 19. prosince 1930 zahájilo svou činnost divadlo populárního komika Vlasty Buriany, čímž byla do kompletního provozu uvedena centrála Báňské a hutní společnosti v Praze. Na projektu budovy, které padlo za oběť původní nároží Vladislavovy, Vodičkovy a Lazarské ulice, začal architekt Josef Karel Říha (1893–1970) pracovat o dva roky dříve. Tedy v roce bohatém na události, které uspíšily vítězné tažení nové architektury. Vedle brněnské Výstavy soudobé kultury v Československu, v jejímž rámci byl po vzoru stuttgartské výstavní kolonie Weissenhof z roku 1927 vybudován obdobný soubor funkcionalistických rodinných domů, to byla hlavně Le Corbusierova přednáška, kterou slavný architekt přednesl 5. října v pražském Osvobozeném divadle. Kromě klíčových pěti bodů o moderní architektuře (1. pilíře; 2. zahrada na střeše; 3. uvolněný půdorys; 4. podélné okno; 5. uvolněné průčelí) na ní francouzský tvůrce promluvil také o moderních stavebních materiálech, které J. K. Říhu obzvlášť zajímaly. Byl totiž přesvědčen, že novou estetiku přinese až „rozvoj technologie moderních staviv“. A protože úroveň stavebnictví v Československu koncem dvacátých let rapidně vzrostla, rozhodl se Říha pro vyzdívaný ocelový skelet. Jeho montáž, za kterou odpovídal vynikající statik Stanislav Bechyně (1887–1973), rozdělil v návaznosti na betonářské práce na tři etapy. Po zkompletování první části konstrukce vyráběné v koncernové mostárně Karlova huť v Lískovci bylo ihned zahájeno vyzdívání z lehkých tvárnic ISOSTONE, následované montáží velkoformátových ocelových oken, která dodala düsseldorfská filiálka anglické společnosti Fenestra-Crittall. Právě tento komponent spolu s ušlechtilými materiály, zejména kovy a kameny, sehrál jednu z klíčových rolí v estetice Říhova životního díla.

Zatímco zvenčí budovu charakterizují atypická okna lícující s fasádou, kterou v noci ozařovaly bílé a modré neony, uvnitř to jsou plochy sestavené z rozmanité škály domácích i zahraničních mramorů. S československými, respektive slovenskými mramory pocházejícími z lomů u Tuháru a Liptova architekt pracoval výhradně v prostorách divadla: ve foyeru krytém sklobetonovou klenbou, na jeho schodišti a v diváckých promenoárech. Tyto mramory kromě typického žilkování a perleťového lesku vynikají také výraznou kresbou a jemnými tóny v odstínech bílé, červené a tmavošedé barvy. Cizozemské, hlavně belgické a italské mramory Říha s maximálním účinkem uplatnil jak v pasáži, jejíž stěny obložil deskami v barvě slonové kosti z carrarské Calacatty, tak v prostorách centrálního schodiště a vstupní dvorany. Díky identickému materiálu, ovšem podstatně vyšší kvality, který architekt umně zkombinoval s černým belgickým mramorem Noir fin, získal foyer impozantní rozměr s neopakovatelnou atmosférou. Jeho vizuální účinek umocnil dobře zvoleným nasvícením, využívajícím kombinace přirozeného a elektrického světla. Jeho zdrojem jsou nástěnná tělesa a tehdy revoluční světelné pásy integrované do stropu. Dalším materiálem, který se v budově významně uplatnil, je bílý bronz, ze kterého Říha nechal zhotovit zárubně a křídla dveří a samozřejmě také zábradlí schodiště. V jeho případě dal ovšem přednost bílému carrarskému mramoru před černým belgickým (ten se objevuje pouze na podestách schodiště), aby díky světlu pronikajícímu skrze ocelová okna dokonale vynikla jeho přirozená krása, kterou časem pochopitelně zastřely letité nánosy špíny.

Obnovený světelný strop ve foyeru kancelářské sekce paláce.Snímek Jakub Potůček

Centrální schodiště v kancelářské sekci paláce.Snímek Jakub Potůček

Za obnovu mramorových obkladů, a nejen jich, vděčíme brněnským architektům Tomáši Rusínovi a Ivanu Wahlovi, kteří na přelomu milénia rekonstruovali část divadla, a hlavně Daně Kučerové z Generálního finančního ředitelství, které je vlastníkem budovy. Právě ona, nenápadně, a přitom systematicky, nechala očistit a restaurovat mramorové povrchy stěn a mahagonové dýhy výtahových dveří v kancelářské sekci. Především však zbavila foyer nevhodného nábytku, obnovila jeho světelný strop a dala zhotovit repliky Říhových nástěnných světel. Jak vidno, k obnově klíčových hodnot funkcionalistického interiéru stačí mnohdy jen málo.