Zrychlil život v savaně evoluci lidského mozku?

Tým profesora Malcolma A. MacIvera z Northwestern University v Illinois se zabývá evolučními změnami mozku souvisejícími s přechodem obratlovců z vody na souš, který se udál před cca 385 miliony lety. Vypočítali, že na souši může obratlovčí oko vidět asi 100× dále než ve vodě. Pro mozky živočichů, kteří přecházeli z vody na souš, to tedy muselo znamenat nezvyklou nálož vizuálních informací. Jejich adekvátní zpracování by ovšem v tomto novém prostředí jistě přineslo nebývalou evoluční výhodu, a to jak predátorovi, tak kořisti. Umožnilo by totiž přechod z relativně jednoduché strategie lovu (respektive úprku) založené na pudech (tj. registrace pohybu v okolí vyvolá pohyb směrem k němu v případě lovce anebo od něho v případě kořisti) ke komplikovanější strategii založené na plánovaní (tj. k představení si několika možných scénářů lovu či úprku a výběru toho nejlepšího).

K adekvátnímu zpracování většího množství vizuálních informací ovšem živočichové potřebovali výkonnější mozky. Nebylo však jisté, zda samotná schopnost vidět dál a adekvátně získané vizuální informace vyhodnocovat zajišťovala signifikantní evoluční výhodu. Simulace, které superpočítač výše zmíněných vědců kalkuloval celých 35 let, však ukázaly, že přestože schopnost vidět dál je pro úspěšnou aplikaci strategie založené na plánování nezbytná, sama o sobě není dostačující. Vyšlo najevo, že klíčovou roli hraje i samotné prostředí, v němž lov nebo úprk probíhá. Strategie založená na plánování je totiž úspěšnější jen v přiměřeně členitém terénu, jakým je například savana, kde jsou široké otevřené oblasti protkány ostrůvky vegetace. Naopak v jednotvárném terénu, který je bez významnějších vizuálních překážek (např. otevřená voda, poušť, jednolitá travnatá plocha), není strategie lovu či úprku založená na plánování o nic úspěšnější než ta založená na pudech. V tomto prostředí zkrátka není při plánování s čím pracovat a úspěch tkví především v tom, zda jste pohotovější, rychlejší či vytrvalejší než váš oponent. Totéž platí i pro velmi členitý terén s velkým množstvím překážek (např. husté lesy nebo korálové útesy). V takovém prostředí zase bývá jen několik málo možných cest k úprku či ke kořisti a nelze příliš plánovat dopředu, protože přes četné překážky stejně není vidět moc daleko.

Podle simulace je tedy komplexnější strategie založená na plánování daleko úspěšnější v přiměřeně členitém terénu (jakým je třeba právě savana). Ti, kdož jsou strategie schopni ve větší míře než ostatní (tj. ti s většími kognitivními schopnostmi), jsou pak v tomto prostředí přírodním výběrem favorizováni. V průběhu generací jsou pak výsledkem stále výkonnější a výkonnější mozky schopné čím dál efektivnějšího plánování. V kontextu lidské evoluce to tak může vysvětlovat, proč se u našich předků, kteří nejenže opustili bezpečí korun stromů, ale dokonce začali žít v otevřené savaně (místo v hustém lese, kde dodnes žijí naši nejbližší příbuzní – šimpanzi a bonobové), nastartovala relativně rychlá evoluce mozkové kapacity a kognitivních schopností. K oné rychlosti tedy zřejmě přispěl právě i onen silný selekční tlak zapříčiněný velikou výhodou, kterou strategie založená na plánování ve středně komplexním terénu savany poskytuje.

Mugan U. & MacIver M. A.: Nature Communications, 2020, DOI: 10.1038/s41467-020-16102-1