Srdce jako elektrárna

Jako student jsem měl představu budoucnosti, v níž každý člověk při chůzi po chodníku předává elektrické napětí svého těla (biopotenciálů) pomocí vodivých podrážek do chodníku, vybaveného snímacími mřížkami; něco na způsob fotoelektrického efektu využívajícího sluneční energii. Konzervace lidské energie, která se zbytečně mění na teplo, se tuším už někde testovala. Teď se můj sen mění v realitu. Místo chodníků se ale onen jev má odehrávat přímo uvnitř lidského srdce.

U organismů včetně člověka platí, že budou žít, když se jejich parametry a činnost budou udržovat v podstatě automaticky v určitém fyziologickém rozmezí, ve stavu, kterému říkáme homeostáza. Platí to i o rytmu, síle, časovém průběhu a elektrické dráždivosti našeho srdce, které to vše potřebuje, aby podle momentálních potřeb těla spolehlivě pracovalo jako krevní pumpa. Stárnoucí, oslabené nebo nemocné srdce se někdy vymkne automatickému zpětnovazebnímu řízení a buď bije v rychlém tempu (tachykardie, případně nebezpečný „trysk“ rytmu – flutter a fibrilace, synchronizovatelné razantním impulsem z „žehliček“ defibrilátoru), nebo naopak pomaleji a slaběji. Oba tyto základní typy arytmie se u mnoha osob upravují použitím vnějších zdrojů z elektronických kardiostimulátorů, když náš vnitřní „dirigent“ (pacemaker) na kraji pravé srdeční síně selhává. Tyto diagnosticko-terapeutické pomůcky se stále zdokonalují.