Jak to bylo s papyrem

ad Vesmír 98, 90, 2019/2

Se zájmem jsem si přečetl článek, v jehož prvním odstavci mě však zarazilo tvrzení: „Od 4. století př. n. l. se v Egyptě využíval papyrus, …“ Tady bych si dovolil malé upřesnění:

Z nejrůznějších psacích materiálů, které se používaly ve starověkém Egyptě (ostraka – střepy hliněných nádob a úlomky vápence, různé druhy kamene, dřevěné, slonovinové a kostěné destičky, voskové a hliněné tabulky, kožené svitky, pruhy plátna, kartonáže, kovové a fajánsové předměty), jsou nejznámější papyrové svitky. I původ slova papyrus je egyptský. V posledním vývojovém stadiu egyptštiny (koptštině) se nazýval papuro („to, co patří faraonovi“), což odráží skutečnost, že v ptolemaiovské době (305–30 př. n. l.) bylo zpracování a vývoz rostliny papyrus (Cyperus papyrus) pod přísnou královskou kontrolou.

Nejstarší doložený papyrový svitek, bohužel nepopsaný, našli egyptologové v hrobce (č. 3035) vysokého královského úředníka Hemaky v Sakkáře a určili, že pochází z doby okolo roku 3000 př. n. l. Naopak nejstarší dosud objevené popsané papyrové svitky vznikly v období přibližně 2600 př. n. l. Na své objevitele čekaly ve Wádí el‑Garfu a obsahují pracovní deníky stavitele Merera (Vesmír 96, 702, 2017/12). Papyrové svitky se v Egyptě užívaly nepřetržitě až do byzantské a rané islámské doby, přičemž nejmladší dochovaný papyrus představuje arabský dokument z roku 1087 n. l.

Užívání papyru ustoupilo v Egyptě až během 7. a 8. století n. l. Pergamen se v zemi na Nilu používal jako psací materiál v Nové říši: pravděpodobně první texty, které se zaznamenávaly na skutečný pergamen, byly Knihy mrtvých v době 18. dynastie (cca 1569–1315 př. n. l.). Hojněji se ovšem pergamen začal v Egyptě využívat od 4. století n. l. a teprve v 8. století zavedli Arabové užívání papíru. Kromě písemných pramenů se dochovala staroegyptská psací náčiní s pery (seříznutými stonky sítiny) a rydly, perečníky, paletami se dvěma jamkami pro používanou černou a červenou barvu („inkoust“), nádobkami na vodu, kterou se ředila barva, a podlouhlými kamínky na vyškrabávání chyb i hlazení papyrů.

Papyrus se v Evropě sporadicky používal ještě v raném novověku (například některé papežské dokumenty). K obnovení výroby papyrových svitků nevedla v 18. století snaha britského cestovatele Jamese Bruce ani sicilského nadšence Saveria Landolina. Na konci 19. století v Egyptě nezavedl výrobu papyrových svitků ani chedív Abbás II. Hilmí, když zjistil, že rostlina vyžaduje velké množství říční vody, které se v hustě osídlené nilské deltě nedostávalo. Až ve 20. století úspěšně zahájily výzkum papyru a zhotovování papyrových svitků pro turistické účely dvě instituce: Ragabův ústav a muzeum papyru v Káhiře a Muzeum papyru Corrada Basileho v Syrakusách.