Stojí za zamyšlení prd?

Toto povídání není o zažívacích potížích. Zamýšlíme se nad knihou nazvanou O čem víme prd. Na rozdíl od Sókrata, který už před více než dvěma tisíciletími vyjádřil, že nic neví, jedinou větou, popisují autoři Jorge Cham a Daniel Whiteson totéž na 368 stranách obrázků a textu, a to ještě svůj záběr zužují na oblast částicové fyziky a kosmologie. Podtitul knihy Průvodce neznámým vesmírem na to naštěstí včas upozorní. Stručností vyjádření se velkému antickému filozofovi blíží jen třináctá kapitola (těžko říct, kam se poděla). Ty ostatní jsou velmi obsáhlé.  Kniha má čtenáře provokovat ke kladení otázek a to se jí daří. Ze stránek vyzařuje nadšení pro hledání otázek a odpovědí: „Vstupujeme do období, které s největší pravděpodobností obrátí naše chápání vesmíru naruby. Na jednu stranu víme, že toho známe jen málo (5 procent, kdybyste náhodou zapomněli), a zhruba tušíme, jaké další otázky si máme klást. Na druhou stranu vyvíjíme úžasné nové nástroje jako výkonné urychlovače částic, detektory gravitačních vln nebo teleskopy, které nám pomůžou dobrat se odpovědí. A právě teď do sebe všechno začíná zapadat.“

Je znát, že základ díla zřejmě průběžně vznikal na internetu, což je v závěrečném poděkování také poctivě přiznáno. A je to hříčka fyziků (oba autoři mají fyzikální či technické vzdělání z prestižních univerzit, autor textu Whiteson je profesorem fyziky a astronomie Kalifornské univerzity v Irvine), s jejíž srozumitelností může mít řada laiků přilákaná chytlavým názvem potíž.

Už v první kapitole narazíme na fyziku, jejíž hluboká krása je v rozporu s poněkud pubertálním humorem. Ten se navíc v průběhu knihy vyvíjí a postupně mění. Zpočátku sledujeme obsesi koláčovými diagramy a jejich všemožnými (v zájmu zachování ducha autorova humoru by bylo lepší napsat nemožnými) variacemi na výslovnost anglického slova pie. Nebojte, nabízející se příležitost z oboru biologie člověka zůstala nevyužita. Když ale došlo na „koláčový diagram“ v podobě řeckého písmene pí, vyvěsil překladatel bílý prapor.

Překladatelem, který se tady stal první obětí matematicko-fyzikálního humoru, je v případě češtiny Jiří Petrů. A je namístě jej pochválit za statečný boj, a především vyzdvihnout správný překlad odborných termínů a názvů fyzikálních jednotek a veličin. V oboru částicové fyziky na tom opravdu hodně záleží. A to se tady povedlo.

Lamy pod palbou

Poté, co podlehne humoru překladatel, dostanou se pod palbu lamy. Později tu také vystupují fretky a nakonec i stárnoucí fyzikové – opět citujme (s. 174): „Je to jako snažit se znova si vybudovat tu ztepilou figuru, kterou jste měli, když vám bylo dvacet: chce to nereálné množství času a energie, a beztak se vám to nikdy nepovede.“

A tady se vynořuje původně asi nechtěná otázka: Komu je vlastně kniha určena? Mladým úžasně chytrým lidem, kteří budou oslněni a motivováni k tomu, že se vrhnou do práce na nevyřešených otázkách vesmíru, života a vůbec? Ale těm je těch dvacet a větu o ztepilé figuře nemají šanci pochopit. Nebo je to určeno nám, kteří jsme mladí už tak dlouho, že nám chodí spam s nabídkami pro 55+? Když se nám to nepovedlo dosud, už s těmi otázkami asi nepohneme.

Druhou věcí, která je na knize znát, je odborné zaměření autora textu. Je především excelentním částicovým fyzikem. Kapitoly zabývající se strukturou látky a standardním modelem částic jsou vynikající. Jsou v nich skvělá a neotřelá přirovnání a vyjádření stavu našich znalostí a inspirujících neznalostí jsou krystalicky čistá a srozumitelná.

Jsou tu ale i slabší místa. Občas se v knize náhle a bez vysvětlení vynořují odborné termíny, které nepoučený čtenář bude muset vyhledávat na internetu.

Planckova délka je, bohužel zrovna v odstavci, kde se představuje její definice, nazvána Planckovou konstantou. V dalším textu už jsou oba termíny používány správně. Chybička se vloudila při převodu do češtiny. Snad bude čtenářům neznalým definice Planckovy délky i přesto šestnáctá kapitola o teorii všeho srozumitelná.

Diskuse nad tvrzením, že celá lama má vyšší hmotnost než součet všech jejích částí, kdybychom ji rozkrájeli na kousky, je problematická. Jde samozřejmě o vazebnou energii, ale úplně se zamlčuje hmotnostní úbytek při fúzi atomů, jako je helium, nebo při tvorbě molekul, jako je dvouatomový kyslík. Ty mají hmotnost naopak nižší než součet hmotností jejich součástí. Nepříliš jednoznačné vysvětlení pak čtenář najde v poznámkách až na konci knihy. Tam se řada věcí, které byly původně zamlženy pokusy o fyzikální vtipy, docela přesně vysvětluje a jsou tu i odkazy na zdroje (většinou dostupné on-line a některé, bohužel, nefunkční). Citelně ale chybí odkaz na tyto vysvětlivky přímo v kapitolách, k nimž se vztahují.

Většina výhrad se týká vesmíru. Některé kapitoly podporují spíš vytváření miskoncepcí. Například představa rozpínání vesmíru založená na tom, že galaxie letí od sebe, i když o kapitolu dál se skvěle pracuje s rozpínáním prostoru. Nebo že Sluneční soustava končí drahou Neptunu (od toho se odvozuje představa o poměrech vzdáleností a velikostí). Gravitace se tu vysvětluje pohledem, který zanikl s koncem 19. století. A když dojde na speciální teorii relativity, je to stejně kostrbaté a obtížně pochopitelné jako většina pokusů jiných autorů – toto je prostě tvrdý oříšek a jediný vzorec by dal za tisíce slov. A tisíců slov, která jsou v knize navíc, je hodně. Místy se objeví nesprávné tvrzení, aby bylo možné je na několika následujících stranách vyvrátit, což při snaze osvětlit nějaký fyzikální problém nemusí být samoúčelné, ale občas je ta nestručnost pro čtenáře unavující. Celá sedmnáctá kapitola spekulující nad Drakeovou rovnicí (Jsme ve vesmíru sami?) je kvůli šest let starým datům, z nichž vychází (v některých oborech čas letí opravdu rychle, a kdo chvíli prděl, již prdí opodál), jen jedním z mnoha podobných slohových cvičení, jež vedou k závěru, že víme opravdu, ale opravdu prd.

O čem víme prd není snadné čtení. Přesto a přes uvedené výtky platí, že je to skvělá kniha a je dobré si ji přečíst. A je dobré ji nehltat – naopak po každé kapitole udělat přestávku na promyšlení právě přečteného. Také se hodí po každé kapitole zkontrolovat poznámky a vysvětlivky na konci knihy. Mnohé se tam objasňuje přesněji a srozumitelněji než v textu. Píše se tu většinou o fyzice, s níž se setkáme jen na patřičně zaměřené vysoké škole. A přes vnější mimikry kniha čtenáře nešetří. Pokusy o vtip postupně řídnou a na mnohých místech autor textu ani nevyužije vlastní nahrávku na smeč a místo „víme prd“ mu nedopatřením unikne „nevíme nic“. Pro konzervativní čtenáře a milovníky jiných typů humoru je to dobře, snad se dokážou tou úvodní palbou pročíst a nenechají se odradit už názvem. Byla by to škoda pro knihu i pro ně. Zejména pasáže o mikrosvětě, ale i některé části týkající se struktury vesmíru jsou vynikající, úžasné a inspirující.

Cham J., Whiteson D.: O čem víme prd. Průvodce neznámým vesmíremPráh, Praha 2019, 368 s., ISBN 978-80-7252-821-9