Prvozrnko sněhové

1872: Pohled skutečně velikolepý poskytuje tak zvaný „červený sníh“ v severních krajinách a na nebetyčných pohořích alpských v rakouském Tyrolsku a ve Švýcařích často se objevující. Druhdy býval úkaz tento přírodní neblahým věstitelem hrůzných věcí, ano přičítána mu moc zvláštní nadpřirozená, jako by působil hladová léta, přiváděl mor, vyvolával vojny atd. A jaký rozdíl mezi náhledy, nynějšími a tehdejšími.

Malá špetka tohoto sněhu, lépe té hrůzné krve pod drobnohledem pozorována přemění se nám v rozkošný hrozen prosetý krásně červenými zrny, až milo se podívat. Tu v kotoučích tam zase růžencovitě pojí drobné kuličky tyto aneb usazeny jsou v slizké hmotě průhledné jako hrozinky v pletenicích. Obraz náš představuje část krvavého sněhu či deště z hor alpských u valném zvětšení a sice co „Prvozrnko sněhové“, jehož buničky v skutečnosti přirozené sotva jednu tisícinu čárky veliké bývají. Prvozrnko – mikroskopická řasa žabincovitá, rostlinka patřící rozhodně mezi nejjednodušší, v dokonalosti na stupni nejnižším postavené organismy – barví a pokrývá sněhové spousty horstva alpského jakoby krví sraženou – zjev to zajisté děsivý ale zároveň krásný ba vznešený. Každá kulička je samostatnou bytostí, je rostlinou, a hrozen na obraze našem je kolonií, je velikou osadou malých žijících řas. Kolik těchto organismů zapotřebí, aby pokryly purpurem svým temeno hory. Ty biliony jsou nedosáhlé a myšlenka na jejich vznik takřka zázračný přivádí nás zajisté na okraj domněnek báječných. – Včera pusto a dnes, za málo hodin, je živo na sněhu tak, že pro vždy nemožno životy ty počítat. Rodily se nám před očima, a přece jsme je nepozorovali, až pak v plném počtu jako písek mořský, jako hvězdy po báni nebeské rozeseté kryly bílé hlavy velikánů alpských. Tu jsou vyčarovány v dokonalé vznešenosti své. – Jedinou řasou opovrhli bychom – a milionům divíme se. Divíme se jejich porodu, jejich bytí a hynutí. Jako povstaly z ničeho vidomého, tak zanikají, aniž zůstavují stopy po sobě nejmenší. Řasa prvozrnko množí se dělením tak, že ze zrna jednoho rozdělením ve dvě poloviny povstávají nové dva organismy, života samostatného úplně schopné. Tyto v nejkratší době dělí se opět a takto spůsobem velesnadným za malou dobu nekonečné množství zrnek, t. j. opravdových rostlinek drobnohledných vzniká. A z čeho sestávají vlastně kulovatá tělíska těchto řas, budete se ptáti žasnouce zajisté nad podivným spůsobem jejich života? Jednoduše z blanky a trochu tekutiny uvnitř její obsažené. Jsou to duté průhledné koule naplněné červenou šťávou a všelikým předrobným zrním, v němž uloženy jsou zárodky nových řas, nových kuliček a zrnek – budoucího to pokolení.

Červená šťáva, kterou jednotlivé řasy obsahují, tato krev buněk rostlinných je tedy přední příčinou krvavého hávu, jehož po dlouhé věky lidstvo se děsilo. Odumře-li bunička, zahyne řasa, šťáva v těle její zaschne, zčerná a zpovolna zmizí. Tak pozorujem pod drobnohledem na rostlinkách jednotlivých, a rovněž tak děje se v přírodě s životy bilionů. Krvavý sníh ztrácí znenáhla krásně rudou barvitost svoji, na některých místech stává se hnědým, tmavohnědým a nepozorovaně právě tak se ztrácí, jako se narodil. – Zjevy krvavého sněhu, nebo krvavého deště nejsou v horách alpských, jakož i na severu příliš vzácné. Co rok skorem vyskytují se v některých místech v rozměrech ovšem menších, a jen když řasy prvozrnek dopadnou v končiny nové ohromným množstvím, budí pozornost a údiv člověka. Avšak nejen prvozrnko sněhové, nýbrž i někteří nálevníci mohou sníh neb vodu, zdi, chléb a j. pokrýti skvrnami krvi podobnými. Zvlášť často dopadají v kapičkách dešťových k zemi byvše ve výšinách vzduchových prškou uloveny. Řasy i zárodky jejich naplňují totiž vzduch ve všech vrstvách a jen dopadnou-li na místa příhodná, množí se za příznivých poměrů rychle; jinak obyčejně nepozorovány opět hynou. Podobně jako krví může sníh i dešť rouchem zlatoleským se pokrýti a sice z předrobného prášku sírového, který mnohdy v Itálii a v krajinách jižních vůbec ve vzduchu roztroušen se vyskytuje. Úkaz tento ale za prvějším daleko v pozadí zůstává.

Vesmír 1, 148, 1872/16

2018: Tentokrát uděláme v této rubrice výjimku a neobrátíme naši pozornost k lednovým číslům Vesmíru z let s devítkou na konci. Článek, který připomínáme tentokrát, neslaví žádné kulaté narozeniny, zato nabízí historický kontext k titulnímu článku tohoto čísla. Nepodepsaný autor příspěvku z šestnáctého čísla prvního ročníku, nejspíše sám vydavatel Václav Kumpošt, by byl asi překvapen, jak málo toho o diverzitě a životním cyklu červených sněžných řas po téměř 150 letech víme. Něco však přece, viz s. 24.

Prvozrnko sněhové (Protococcus nivalis) barvící sníh alpský krvavě. (Přirozená velikost buniček 1/1000'''.)