Co se můžeme naučit od štírků?

Spolupráce při lovu kořisti, dělba práce, výpomoc při péči o potomstvo, sociální chování, sebeobětování, sociální parazitismus – že by štírci na cestě k eusocialitě?

Štírci mají zajímavý způsob rozmnožování. Samci odkládají balíčky se spermiemi na substrát, kde si je samice najdou (u některých štírků samec asistuje, u jiných samice hledají v listovém opadu „pohozené“ spermatofory samy). Spermie nasáté do pohlavního otvoru samice oplodní vajíčka, ze kterých se vyvinou embrya. Samice pro ně upředou na spodní straně zadečku speciální váček, embrya jsou v něm vyživována sekretem vylučovaným samicí. Mladé nymfy, které opustily váček, samice po nějaký čas chrání. To je sice zajímavé, ale jen těžko lze toto chování považovat za následováníhodné pro lidi. Mnohem zajímavější je sociální soužití štírků, které se ani zdaleka nepodobá „polootrokářskému“ uspořádání známému u včel a mravenců. Pilné včelky a pilní mravenečkové se totiž nikdy nemohou stát rodiči a jsou povětšinou odsouzeni k doživotní péči o své sestry a bratry.

Na tři desítky druhů štírků rodu Paratemnoides obývají tropy celého světa včetně pacifických ostrovů. Zaměřme se na druhy atemna mexická (P. nidificator) a atemna americká (P. elongatus), které obývají oba americké kontinenty. V čem spočívá jejich výjimečnost? Péče o potomstvo je natolik prodloužená, že tito štírci žijí sociálně. Samice si pod kůrou připraví úkryt, ve kterém se posléze zdržují nymfy, jimž matka přináší potravu. Větší nymfy úkryt opouštějí a živí se na větší kořisti, kterou uloví dospělci. Důsledkem tohoto uspořádání je nejen výskyt ve větších koloniích, ale také dělba práce a spolupráce při lovu kořisti.