Proč preference pohlaví neodpovídají rodičovské investici?

Je známo, že rodiče upřednostňují potomky různého pohlaví s ohledem na to, jak jsou tito potomci schopni, skrze svůj reprodukční úspěch, zvýšit jejich inkluzivní fitness. Náklady a výnosy rodičovské investice, ať už jde o vynaloženou péči, nebo zděděný majetek, závisí na schopnosti potomka tuto investici zúročit.

V polygynních společnostech, kde se platí cena za nevěstu a majetek do značné míry rozhoduje o reprodukčním úspěchu synů, jsou synové nákladnějším pohlavím, zatímco dcery mohou být výnosným zdrojem příjmů. V monogamních společnostech, kde ženy usilují o bohatého ženicha, který nakonec odkáže veškerý majetek jejich potomkům, může žádoucí ženich požadovat (mimo jiné) věno a nákladnějším pohlavím se stávají dcery.

Návratnost rodičovské investice nemusí záviset jenom na reprodukčním potenciálu, ale také na schopnosti potomků zpětně investovat do svých rodičů. Zdá se, že v některých oblastech východní Asie rodiče více investují do vzdělání svých dospívajících dcer, protože dcery svým rodičům více vypomáhají finančně. Obojí se přitom nevylučuje. Vzdělaná dcera si spíš najde vzdělaného (dobře vydělávajícího) manžela a bude schopná podporovat rodiče. U synů to funguje stejně, ale muži ve středním věku mají sklon investovat přebytečné finance v lepším případě do manželky a dětí, v horším případě do milenky a luxusního zboží, ale ne do stárnoucích rodičů.

Juan Du, studentka antropologie na University College London, zkoumala preference pohlaví a rodičovské investice do synů a dcer ve východním Tibetu.¹⁾ Místní obyvatelé, drobní zemědělci a pastevci jaků, žili ve flexibilním rodinném uspořádání, kde se vyskytovala polygamie (polygynie i polyandrie) i monogamie a platila se cena za nevěstu i věno. Preferovaným pohlavím byl syn, stejně jako ve většině společností východní Asie. Juan Du vyzpovídala členy více než 600 domácností v pěti vesnicích v této oblasti a zdokumentovala jejich rodinnou historii sahající téměř 100 let do minulosti.

Žena ve východním Tibetu odpočívá po stavbě zídky z jačího trusu.Snímek Juan Du

Zjistila nečekanou věc. Přestože si rodiče častěji přejí syna, více péče věnují dcerám. Déle je kojí a následující dítě si pořizují s větším časovým odstupem. Rodiče navíc dospívající dcery preferují v ekonomických hrách („Komu ve vaší domácnosti, vyjma manžela anebo manželky, byste věnovali stanovený finanční obnos?“).

Čím je tento nesoulad způsoben? Před nástupem komunistického režimu existovaly mezi domácnostmi značné majetkové rozdíly, měřeno počtem kusů dobytka, což vedlo k sociální nerovnosti a výskytu polygynie (bohatý syn si postupně pořizuje více manželek, přičemž platí cenu za nevěstu) i polyandrie (chudí synové se „složí“ na jednu manželku). Převažujícím sociálním uspořádáním ovšem zůstávala monogamie. Synové aktivně pásli dobytek, který zároveň chránili před nájezdníky ze sousedních vesnic, na něž sami pořádali nájezdy. Čas od času se jim podařilo ukořistit cizí dobytek a vylepšit tak rodinný rozpočet. Dcery se věnovaly méně prestižním činnostem, především pomocným pracem v domácnosti, navíc je bylo nutné vybavit věnem, aby se mohly dobře provdat.

Co se změnilo? Anexe Tibetu Čínskou lidovou republikou a vlna zestátňování v padesátých letech vedla k výraznému umenšení majetkových rozdílů. V devadesátých letech pak došlo k částečné privatizaci. Místní získali možnost si půdu a dobytek od státu pronajmout. Množství půdy a dobytka, které si lze pronajmout, je ale omezené (odvíjí se od velikosti domácnosti) a za pronajaté jaky si nelze kupovat nevěsty. Pronajaté pozemky, které jsou menší než ty, na kterých se dříve hospodařilo, byly ohrazeny, takže jaky už není třeba aktivně pást, zato je nutné je přikrmovat a nosit jim vodu. Obojí jsou tradičně ženské činnosti. V osmdesátých letech byla navíc zavedena povinná školní docházka, v důsledku čehož klesla využitelnost dětské práce stejně jako pravděpodobnost, že se děti po jejím ukončení budou chtít vrátit k tradičnímu – pasteveckému – způsobu života.

Prudké společenské a ekonomické změny zkrátka vedly k tomu, že „prestižní“ pohlaví se stalo tím, které přináší menší užitek. Rodiče si přejí zdatného pastevce a neohroženého nájezdníka, který ale v dnešním světě skoro k ničemu není (když vám někdo z ohrazené pastviny krade dobytek, nepošlete na něj vlastního syna, ale čínského policajta). Dcery naproti tomu rodičům více pomáhají s péčí o domácnost a s výchovou sourozenců a často je finančně podporují i poté, co ze společné domácnosti odejdou.

Pozorovaný nesoulad může být způsoben tím, že dcery přinášejí užitek zejména matkám, které do značné míry určují výši rodičovské investice v prvních letech života, jako je délka kojení nebo meziporodního intervalu. Je zajímavé, že děti i rodiče vykazují v ekonomických hrách zřetelnou preferenci pohlaví (dcery upřednostňují matky, synové otce a naopak).

Jaké z toho plyne poučení? Lidské chování se mění rychleji než „kultura“ (tradice). Tradice jsou to hezké, co je třeba udržovat, ale ve skutečnosti máme sklon své chování, mnohdy podvědomě, daleko více přizpůsobovat momentální situaci (například bratrská polyandrie, tradice, která je tibetskou společností vysoce ceněna, začala být Tibeťany houfně opouštěna, jakmile to ekonomická situace umožnila). Předpokládáme, že k zjištění, co lidé chtějí (například chlapečka, nebo holčičku), stačí zaklepat na dveře a zeptat se. Jenomže lidé mnohdy nerozeznávají mezi tím, co by měli chtít (to, co se od nich tradičně očekává), a tím, co doopravdy chtějí (to, co se jim zrovna hodí). Zkrátka nestačí se lidí jednoduše zeptat, po čem touží, je třeba to dlouhodobě zkoumat.