Když smrt zachraňuje

Ochrana přírody není vždy jen pro naivní snílky a občas je nutné „kráčet přes mrtvoly“, aby jiní mohli žít. Novozélanďané se rozhodli zachránit, co zbylo z tamního unikátního ekosystému, i za cenu vyhubení několika savčích druhů, které vysadili jejich předkové. A chtějí to stihnout do roku 2050. Jedním z nejkontroverznějších, ale dosud nejúčinnějších nástrojů, jak tohoto cíle dosáhnout, je jed označovaný jako 1080.

Jedinečná fauna Nového Zélandu se vyvíjela po 65 milionů let v izolaci od nejbližšího kontinentu, Austrálie, a díky tomu i bez suchozemských savců. Na některé nezvyklé „pramemcovní pozice“ se tak kvalifikovali ptáci. Typické duo (velký býložravec – vrcholový predátor) tu před příchodem člověka vytvořili moa (Dinornis spp.), o váze až 250 kilogramů, a orli Haastovi (Harpagornis moorei), s rozpětím křídel přes tři metry. Hmyzožravé savce s vynikajícím čichem zastoupili kiviové (Apteryx spp.), kteří pod rouškou tmy rozrýpávají lesní podrost a pomocí dlouhého tenkého zobáku hledají bezobratlou kořist. Spásače trav pak ztělesňuje například slípka takahe (Porphyrio hochstetteri).

Nelétavost, převážně noční život a vynikající čich nejsou jedinými zvláštnostmi kiviho hnědého (Apteryx australis). Samice mají obrovské vejce (dosahující pětiny její hmotnosti), které navíc inkubují extrémně dlouho (70-80 dní). Mláďata se tak klubou plně opeřená a zcela nezávislá. Předpokládá se, že předek kiviho byl mnohem větší (zhruba jako kasuár), a že došlo k zmenšení tělesné velikosti, ale velikost vajec se příliš nezměnila. Klubání může trvat až tři dny – protože mláďata nemají vaječný zub.Snímek Pavel Pipek

Nepřítomnost savců měla podobně jako na dalších ostrovech (například Mauricius se slavným „blbounem nejapným“) za následek, že řada druhů ztratila (či vůbec nezískala) respekt před pozemními predátory a vzdala se i jinak celkem účinné obrany, letu. To koneckonců téměř udělaly i mystaciny novozélandské (Mystacina tuberculata), patřící k několika málo druhům netopýrů na světě, které nechytají kořist v letu, ale tak, že se k ní „doplazí“ po zemi. Jinak funguje Zéland i jako jakési mauzoleum, které „balzamuje“ jinde vyhynulé taxony – například hatérii novozélandskou (Sphenodon punctatus), pověstnou svým funkčním třetím okem, či primitivní žáby – leiopelmy. Ty se za posledních 70 milionů let téměř nezměnily a ukazují tak, jak mohli vypadat prapředci žab: jsou hluché, pochopitelně ani nekvákají, mají kulaté zornice, špatně skáčou a nemají stádium pulce (také k rozmnožování nepotřebují vodu).

Do hry vstupují lidé

S příchodem Maorů ve 13. století se zcela změnila pravidla hry, s nimiž však původní druhy nedokázaly udržet krok. Maorové přitáhli první suchozemské savce – drobné (asi 50 g) krysy polynéské (Rattus exulans, maorsky kiore) a dnes již vymřelé plemeno psů domácích (maorsky kurī). Oba druhy sloužily zejména jako potrava, druzí jmenovaní pak i jako zdroj kožešin nebo pomocník při lovu. A právě lov se stal osudným všem druhům moů. Orel Haastův, který byl najednou příliš veliký na malou kořist, je brzy následoval, pokud je dokonce nepředběhl.

Maorové současně způsobili rozsáhlé odlesnění, zejména díky požárům, které zakládali kvůli lovu, nebo během válek. Celkově během pěti století vymřely skoro tři desítky druhů ptáků (z toho třetinu tvořili moové).