Tváří v tvář

Jeruzalémské muzeum Izraele vystavuje soubor nejstarších nalezených masek z Blízkého východu. O jejich významu pro tehdejší obyvatele nic nevíme. Zůstávají nám jen domněnky.

Jeruzalémské Muzeum Izraele vystavuje soubor vápencových masek nalezených v posledních desetiletích v Judské poušti. Masky jsou staré 9000 let a spadají do stupně B předkeramického neolitu. Ojedinělé masky nalezené v Evropě a na Blízkém východě sice pravděpodobně pocházejí i ze starších období, ale v tomto případě jsme konfrontováni s celou skupinou individuálních, umělecky velice hodnotných předmětů, které mají na obou stranách otvory, které jednoznačně sloužily k uvázání masky na lidskou tvář anebo k připevnění na nějakou tyč či tělo masky.

O celkem obvyklém používání masek v o něco mladších obdobích neolitu svědčí skalní kresby, takže tato interpretace je pravděpodobná. Dál se dá říct, že masky pravděpodobně souvisejí s kultem mrtvých a že byly – opět podle svědectví skalního umění – využívány při nějakých kolektivních ceremoniálních pochodech a tancích. Vše ostatní jsou dohady, a proto kurátoři výstavy velice rozumně rezignovali na nějaké diskutabilní interpretace a vědomě se na masky dívají z pohledu současného umění jako na předměty, které k nám hovoří podobně jako obrazy francouzské moderny počátku 20. století. Nerozumíme jejich jazyku, jen cítíme jeho naléhavost.

„Divící se maska“ z Judské pouště (v řadě případů je původní lokalita neznámá). Nemá boční otvory na připevnění, takže se mohlo jednat o masku na tyči nebo na těle vytvořeném z rostlinných materiálů.Snímek Václav Cílek

Palestina je historicky označována jako geografické území ležící mezi Středozemním mořem a řekou Jordánem. Z archeologického i kulturního hlediska jde o významný most mezi Afrikou a Asií. Zapomeňme na současnou jasnou hranici obou kontinentů – ta vznikla až vykopáním Suezského kanálu. Ještě před tím představovaly pobřežní cesty poměrně snadný průchod od Anatolie až po nilské údolí. Anatolii i Palestinu si sice představujeme jako průchozí oblast, která pulzuje environmentálními uprchlíky, jež uvedly do pohybu suché periody, ale ve skutečnosti je to bohatý soubor mikroregionů s lokálními kulturami, které mohly trvat celá tisíciletí. Záleží jen na nás, zda zdůrazníme dynamický, migrační ráz oblasti, anebo právě naopak stabilitu komunit v nepříliš atraktivních semiaridních oblastech jako např. v Negevské či Judské poušti.