Tak trochu si zapřehánět

V dubnu 2012 vyšel v časopise JACS článek respektovaného chemika Ronalda Breslowa (1931–2017), bývalého prezidenta Americké chemické společnosti.¹⁾ Shrnoval v něm dosavadní poznatky o možných příčinách homochirality (výskytu jen jedné ze dvou možných zrcadlových forem) molekul aminokyselin, cukrů a nukleosidů na prebiotické Zemi.

V závěru článku si neodpustil odlehčenou poznámku: „Z této práce plyne, že jinde ve vesmíru mohou existovat životní formy založené na D-aminokyselinách a L-cukrech. […] Takové formy života by mohly mít podobu vyspělých dinosaurů, pokud tam savci neměli to štěstí, že dinosauři vyhynuli po srážce s asteroidem, jako se to stalo na Zemi. Setkání s nimi by pro nás nemuselo dopadnout dobře.“

Drobnou chybkou tohoto vtípku bylo, že nebyl příliš vtipný. Mnohem větší chyba ale spočívala v tom, že si ho všiml pracovník tiskového oddělení Americké chemické společnosti. V duchu Werichova „to je blbý, to se bude líbit“ se ho rozhodl rozvést a povýšit na hlavní sdělení. Stvořil tiskovou zprávu s titulkem Mohli by jiným planetám vládnout vyspělí dinosauři?²⁾ A hned v prvním odstavci přiložil pod kotel: „Nový výzkum podporuje možnost, že se na jiných planetách ve vesmíru mohly vyvinout vyspělé verze tyranosaura a dalších dinosaurů – nestvůrná stvoření s lidskou inteligencí a dovednostmi.“ Tiskové zprávy se nadšeně chopila média celého světa a nebohý Breslow měl z ostudy kabát.

Příběh inteligentních dinosaurů demonstruje jeden pozoruhodný fakt. Novináři píšící o vědě bývají terčem kritiky, že svou prací vědě mnohdy spíše škodí, protože ji prezentují ve zkarikované podobě. Zveličují úspěchy, zaměňují korelaci s kauzalitou, zamlčují nejistotu, výsledky získané na zvířecích modelech nebo buněčných kulturách prezentují jako tvrdá fakta o fungování lidského organismu… Mnohdy je to kritika oprávněná. Jenomže se ukazuje, že máslo na hlavě mají i tisková oddělení univerzit, výzkumných ústavů a vědeckých časopisů, která novináře zásobují tiskovými zprávami. Zmíněné hříchy se objevují už v těchto (samotnými vědci často schvalovaných) tiskových zprávách.

Není to jen anekdotický postřeh. Experimentální psycholog Petroc Sumner z Cardiffské univerzity se tímto tématem ve dvou studiích zabýval hlouběji.³⁾ Obsahovou analýzou tiskových zpráv i článků v médiích s kolegy dospěli k závěru, že čtvrtina až třetina tiskových zpráv zveličuje výsledky výzkumu a obsahuje další formulace, které podstatu sdělení zkreslují. A jen 15 % tiskových zpráv se snaží zmírňovat přehnaná očekávání a zdůrazňuje limity daného výzkumu.

Existuje přitom silná korelace mezi mírou zkreslení tiskové zprávy a zkreslením v novinových článcích, které na jejím základě vznikly. Pozoruhodné je, že přifouknuté tiskové zprávy v průměru nevzbudily u novinářů větší zájem než zprávy zpracované slušně. A pokud tisková zpráva obsahovala znejišťující tvrzení, novináři je zpravidla ponechali i ve svých článcích. Autoři na základě těchto zjištění doporučují tiskovým oddělením, aby se nebála informovat seriózně a neuchylovala se k prvoplánově senzačním formulacím. Důležité je to zejména ve zprávách týkajících se medicíny, které mohou čtenáře snadno vést k chybným rozhodnutím nebo v nich vzbudit falešné naděje.

Z novinářů to samozřejmě nedělá svatoušky, bez viny zdaleka nejsou (vlastně nejsme, abych neformuloval pokrytecky). Ale obstát v této branži se ctí je čím dál obtížnější. Když do obecné krize médií související s technologickou revolucí přišla v roce 2008 krize finanční, provázená dramatickým propadem inzerce, nezůstal na mediální scéně ve světě ani u nás kámen na kameni. Pro představu: v roce 2007 se v ČR denně prodalo v průměru 1,5 milionu výtisků deníků, v roce 2017 to bylo už jen 700 000 výtisků.

Redakce šetří, kde mohou. Novináři, kteří přežili, musí za jednotku času vychrlit mnohem více písmenek než dříve. A spěch s sebou neodvratně nese pokles kvality. Novináři se častěji uchylují k instantnímu řešení a sahají po tiskových zprávách, které jen lehce načechrají. Do primárních zdrojů nahlíží málokdo. V angličtině se pro takový ledabylý postup vžilo označení „churnalism“. V českých poměrech se navíc často kradou (a mizerně překládají) takto generované zprávy ze zahraničních médií, takže množství chyb a zkreslení tichou poštou dále roste.

V úvahách o dopadech průmyslu 4.0 na pracovní trh se často tvrdí, že ohrožena je i profese novináře. Ještě dlouho se nemusí bát investigativní novináři (přesněji řečeno se po nedávném dění na Maltě a na Slovensku musí obávat něčeho úplně jiného) nebo komentátoři s jedinečným stylem, ale například základní sportovní zpravodajství zvládá umělá inteligence psát už dnes. Uplácat z tiskové zprávy článek pro ni jistě brzy nebude problém. O to větší zodpovědnost leží a bude ležet na tiskových odděleních výzkumných institucí i na samotných vědcích.