Odhozený praocas

Schopnost odhodit v ohrožení část ocasu a díky tomu uniknout predátorovi se u dnes žijících plazů z nadřádu Lepidosauria (zahrnujícího šupinaté a haterie) vyvinula asi před 70 miliony let, ale jiná skupina plazů stejný trik používala už na počátku permu před 289 miliony let. Čeleď Captorhinidae, dnes už vyhynulá, dosáhla v permu možná i díky tomu globálního rozšíření. Paleontologové nyní popsali anatomické detaily odhození (autotomie) ocasu u rodu Captorhinus, který vážil necelé dva kilogramy a čelil predátorům z řad obojživelníků a synapsidních obratlovců (savčích předků).

K oddělení ocasu u něj stejně jako u dnešních plazů nedocházelo mezi obratli, ale napříč jimi. Na obratlích lze pozorovat zóny zlomu, které u dnes žijících plazů praktikujících autotomii procházejí napříč tělem obratle a neurálním obloukem (Vesmír 75, 643, 1996/11). Captorhinus měl tuto zónu patrnou pouze na břišní straně obratlů. V rýze mezi přední a zadní částí obratlů neproběhla osifikace, takže k jejich mechanickému oddělení mohlo docházet velmi snadno. Uspořádání lze přirovnat k perforaci mezi jednotlivými dílky toaletního papíru. Schopnost autotomie zřejmě měli hlavně mladí jedinci, u nichž ještě nebyl neurální oblouk pevně spojen se spodní částí obratle, ale k oddělení ocasu docházelo i v dospělosti. Stěny neurálního oblouku byly velmi tenké a zřejmě se snadno lámaly.

LeBlanc A. R. H. et al., Scientific Reports, DOI: 10.1038/s41598-018-21526-3