Třídění z hlediska stability

Víte, co mají společného diferenciální a infinitezimální počet, neeukleidovská geometrie, buněčná teorie nebo zákony termodynamiky? Všechny tyto důmyslné a nezřídka komplikované koncepty vznikly dříve než na první pohled „primitivní“ princip přirozeného výběru. Jak je možné, že ho popsal až Charles Darwin v polovině 19. století? A o jakých evolučních mechanismech uvažovali myslitelé dávno před ním? Nepřišli náhodou na něco důležitého?

Princip přirozeného výběru se nám přitom dnes zdá naprosto samozřejmý. Náhled, že se potomstvo každého páru až na drobné rozdíly podobá rodičům, že nejvíce potomků zanechají jedinci nejlépe přizpůsobení prostředí a že to musí vést ke stále lepšímu přizpůsobování daným podmínkám, je srozumitelný i dětem předškolního věku. Historiky i přírodovědce proto již více než 150 let trápí otázka, jak je možné, že princip přirozeného výběru popsal až Charles Darwin v polovině 19. století.

Jedno z možných vysvětlení této záhady nabízí tzv. princip sociomorfního modelování, podle kterého v přírodě máme daleko větší šanci si všimnout jevů, jež nějakým způsobem odrážejí rysy společnosti, ze které pocházíme. Nemělo by nás proto vůbec překvapovat, že byl Darwinův model přirozeného výběru formulován teprve v Anglii poloviny 19. století.¹⁾ Všeobecné nahlédnutí tohoto procesu totiž umožnil až srovnatelný konkurenční boj větších i menších podniků, bank a korporací, který na vrcholu průmyslové revoluce vedl k bezprecedentnímu rozvoji ekonomiky, vědy, techniky a společnosti. O nějakých sto až dvě stě let dříve, kdy docházelo jen k pomalému rozvoji samostatných ekonomických subjektů, konkurenční boj se společnost snažila eliminovat a řemeslníci byli spojení v ceších zaručujících stabilní ceny, kvalitu a objem vyrobeného zboží, by podobný náhled byl o mnoho těžší.

Různé v širokém smyslu slova evolucionistické úvahy se nicméně objevovaly i dříve. První jsou staré více než dva tisíce let. Nejvýznačnějším z těchto archaických konceptů je patrně Empedoklova představa zoogonie – počátku živých tvorů na Zemi. Ti podle známého předsokratovského myslitele vznikali spojováním jednotlivých údů a orgánů, které v raném období své existence Země plodila sama od sebe. Protože ke spojování částí těl docházelo nahodile, povstávaly většinou neživotaschopné zrůdy. Občas se ale objevila efektivní kombinace, která přežila i do dalších, z hlediska plodivé síly chudších období a dala základ některému z dnešních druhů. Současným organismům tedy podle Empedokla nedal vzniknout přirozený výběr, ale jakési třídění na základě životaschopnosti.