mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/2

Téma měsíce:

Faleš

Obálka čísla

Záhada rozmanitého sfarbenia myšiakov

 |  1. 10. 2018
 |  Vesmír 97, 555, 2018/10

„Káně tato u zbarvení svém tak tuze variruje, že toho neshledáváme hnedle u žádného jiného našeho dravce a jest známo, že se snad nenajdou dva kusy stejně zbarvené.“ Takto opisuje Karel Kněžourek, český pedagóg a prírodovedec, na začiatku 20. storočia vo svojom veľkolepom diele Velký přírodopis ptáků (diel prvý, s. 567) farebnú premenlivosť jedného z najpočetnejších stredoeurópskych dravcov, myšiaka hôrneho (Buteo buteo; česky káně lesní). Skutočne, myšiaky vytvárajú množstvo výrazných farebných morf (odtiaľ názov celého fenoménu, tzv. farebný polymorfizmus), od takmer bielosfarbených jedincov po úplne tmavé. Vlastne celý rod Buteo je v tomto ohľade extrémny: má viac polymorfných druhov ako ktorýkoľvek iný rod dravcov na svete (až 15 z 25 druhov je polymorfných). Ako sa táto variabilita pri myšiakovi hôrnom v prírode udržiava? Dlho sa predpokladalo, že jedným z hlavných mechanizmov je tzv. balansujúca selekcia a konkrétne výhoda v prospech heterozygotov. Zjednodušene jedince nachádzajúce sa na škále farebnosti kdesi uprostred (predpokladáme o nich, že sú heterozygoti) majú vyšší fitness ako svetlé a tmavé morfy (predpokladaní homozygoti). Toto vysvetlenie ale indikuje, že znak (teda farebná morfa) by sa mal dediť podľa klasických mendelovských zákonov dedičnosti, t.j. že je kódovaný dvoma alelami sediacimi v jednom lokuse. V nedávnej rozsiahlej štúdii ale vedci dlhodobým štúdiom 202 rodín myšiakov preukázali, že hoci je príslušnosť k farebnej morfe silne dedičná, znak sa nededí podľa mendelovských zákonov, ale je kódovaný viacerými génmi s malým účinkom. To ale znamená, že výhoda v prospech heterozygotov by v tomto prípade nebola dosť efektívnym mechanizmom na udržanie takej genetickej variability. Autori sa preto domnievajú, že efekt sfarbenia na reprodukčný úspech jedincov môže skôr závisieť od interakcií medzi genotypom a prostredím.

Kappers, E. F. et al., Biology letters; DOI: 10.1098/ rsbl.2018.0007

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Peter Mikula

RNDr. Peter Mikula, Ph.D., (*1990) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V současnosti působí v Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Zabývá se behaviorální ekologií ptáků z makroekologické a komparativní perspektivy. Od října 2022 do března 2023 působil v rámci Fulbrightova stipendia na katedře ekologie na evoluční biologie Kalifornské univerzity v Los Angeles.
Mikula Peter

Doporučujeme

Pravá faleš, nebo falešná pravda

Pravá faleš, nebo falešná pravda uzamčeno

Halina Šimková, Jan Strojil  |  5. 2. 2024
Žádná společnost na světě nemá tolik prostředků či energie, aby dokázala efektivně bojovat proti všem podezřením z ohrožení. Používáme proto...
Koho balamutí tořiče

Koho balamutí tořiče uzamčeno

Jiří Sádlo  |  5. 2. 2024
Vstavačovité tořiče, rod Ophrys, jsou hodně složité a osobité. Dlouho se ví a říká, že klamou své hmyzí opylovače. Méně se připouští, že...
20 let s grafenem

20 let s grafenem uzamčeno

Jan Kunc  |  5. 2. 2024
Grafen, dvoudimenzionální alotrop uhlíku, vyvolal velkou vlnu pozornosti v roce 2004. Jak se tento význačný vědecký směr formoval, jaké byly jeho...