Třetí do party – vnímání horka

Jak jistě potvrdí každý tramp, je neobyčejně příjemné vystavovat se za chladného večera sálání táborového ohně. A jak jistě dosvědčí leckterý pacient z oddělení popálenin, je vhodné udržovat si od sálajícího plamene patřičný odstup. Vnímání chladu, tepla a nebezpečného horka bylo proto pochopitelně v průběhu evoluce citlivě optimalizováno. Vezměme si třeba vjem bolestivého horka. Donedávna byly známy hned dva receptory reagující na nadměrné teplo: TRPV1 a TRPM3 (zkratky pro transient receptor potential ion channel vanilloidního nebo melastatinového typu). Oba jsou aktivovány pálením, ale geneticky upravené myši postrádající jeden nebo oba tyto proteiny se stále úzkostlivě vyhýbají horku. Bylo tedy jasné, že musí existovat ještě nějaký další receptor horka. A ten byl právě nyní identifikován – je jím TRPA1. Teprve myš zbavená všech tří senzorů bezelstně přeběhne po rozžhaveném uhlí.

O TRPA1 bylo známo, že se podílí na vnímání teploty u chřestýšů nebo octomilek, u savců jej z toho ale nikdo nepodezíral, protože klíčová část proteinu vypadá u těchto živočichů trochu odlišně. Ukázalo se však, že po oxidaci několika cysteinů poblíž N-konce proteinu začne TRPA1 snímat teplo i u savců. V laboratoři bylo této oxidace dosaženo působením peroxidu vodíku, jak k ní ovšem dojde v živém organismu, zůstává záhadou.

Hned tři proteiny, navzájem částečně zastupitelné, tedy dohlížejí na to, abychom se nevědomky nespálili. I bez všech těchto tří receptorů ale myši stále upřednostňují prostředí o teplotě 30 °C před mírně spalujícími 45 °C. Vnímání příjemného a bolestivého tepla tedy může probíhat zcela oddělenými cestami. Mysleme na tuto úžasnou komplexitu, až si příště opaříme jazyk horkým čajem.

Na nebezpečí přílišného tepla dohlížejí hned tři receptory.Volné dílo, CC0

Vandewauw et al., Nature, DOI: 10.1038/nature26137