Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Nejen o vyhoření

 |  8. 1. 2018
 |  Vesmír 97, 56, 2018/1

Pro stav totálního vyčerpání (exhausce) zavedl Herbert J. Freudenberger (1926–1999) termín burnout. Jelikož šlo o málo vznešený výraz převzatý z hantýrky feťáků, netěšil se po nějaký čas patřičné úctě vědecké obce a možná by byl dokonce zapadl nebýt toho, že se ho ujala neohrožená žena Philipa Zimbarda – Christine Maslach(ová) a posunula jej o kousek výš – mezi otázky společenské. Rovněž sestavila dotazník, aby se stal tento problém měřitelným, a tak se ho radostně ujali badatelé. Ale stále to byla oblast vyhrazená ambiciózním workholikům z pomáhajících profesí, kteří doplatili na své příliš horlivé a příliš energické postupy deziluzí.

Z převážně medicínského termínu udělala německá sociologie za půl století označení pro značně nepřesně definovaný sociální problém, který navíc pojímá třídně jako důsledek současného kapitalismu a do nějž vtělila vše, co se týká nespokojenosti v práci.

Od padesátých let se pomáhající profese značně rozšířily a činnost, která byla původně převážně altruistická a dobrovolnická, se zprofesionalizovala a zbyrokratizovala. Dosahování cílů bylo obtížnější, než se jevilo na počátku. Současně nástup kultury podporující uspokojování hedonistických a narcistních ideálů přinesl v této sféře častější frustrace. Zároveň se – trochu neorganicky – opakovaně objevuje otázka, zda „neurastenie“ 19. století, jež mělo zcela jiné sociokulturní pozadí, nebyla něčím analogickým.

Z kulturněhistorického úvodu knihy se dozvíme, že společnost je v úpadku, který se projevuje nejen erozí morálních kvalit, ale také zvýšenou morbiditou. Únava střední třídy vychází ze stálého boje o přežití (tomu příliš nerozumím, protože v Evropě si všichni – včetně střední třídy – žijeme jak prasata v žitě), což prý je projev neoliberálního kapitalismu.

Neurastenie se objevuje v USA koncem 19. století a je považována za „funkční poruchu nervového systému způsobenou chyběním nervové síly“, která se může projevit ve všech tělesných orgánech. George M. Beard (1839–1883), který ji popsal, neobviňoval na rozdíl od dnešních analytiků společnost, protože problémy se týkaly vyšší střední třídy a výše postavených vrstev, navíc v progresivně se rozvíjejících Spojených státech. Za příčinu považoval „genetickou degeneraci“ a ženy byly – jako slabší pohlaví – k těmto potížím náchylnější. V současnosti neurastenie opustila v USA psychiatrickou klasifikaci a nezajímavá je i v Evropě, zato se ujala v Číně, kde je ale považována za poruchu primárně somatickou, což ji činí všeobecně úctyhodnější a přijatelnější. To už se tam nedá říci o depresi s velice podobnou symptomatologií, leč považovanou za primárně psychogenní.

Oddíly věnované úvahám o etiopatogenezi únavy sice vycházejí z dílen označených jako klinická psychobiologie, naprosto však postrádají informace o biologických nálezech u CFS/ME (tj. primárně autoimunitních poruch s vysokými koncentracemi prozánětlivých cytokinů, změnami v buněčné imunitě, poruchami funkce mitochondrií projevujícími se nedostatečnou tvorbou ATP). Převládá důraz na sociogenezi. Při té příležitosti je snad zčásti sebekriticky vzpomenuta čtvrt století stará Latourova otázka, zda je věda odrazem reality, nebo sociálním konstruktem.

Alain Ehrenberg, francouzský sociolog věnující se úzkosti moderního člověka a problematice duševního zdraví, v nejobecnější rovině vidí posun v tématu, které sumárně označuje jako „depresi“, od freudovského pocitu viny k současnému pocitu nedostačivosti, přesněji vyjádřený otázkami Smím to dělat? z doby minulé k otázce Dokážu to? pokládané dnes. Z toho se pak odvíjí další patologická symptomatologie.

Na příkladech vybraných kazuistik ukazují autoři příčiny, za něž považují obrat pracovního úsilí od práce s lidmi směrem k výkonu, byrokracii, zmatené restrukturalizaci a nedostatku pracovníků ve vztahu k úkolům. Významným faktorem je míra altruistického nasazení a po ní pocity selhání a následné sebetrestající postoje.

Kapitola věnovaná dopingu stimulancii pochází z Německa, kde jsou poměry – včetně omezení preskripce –podobné našim; jistě jiná situace bude např. v USA s dostupností methylfenidátu. Ale i za podmínek restrikce je tato problematika podceňována. Jedno ze zásadních doporučení léčícím se toxikomanům je upozornění, že život není jen samá sranda.

Sociolog Ulrich Bröcklinh se zaměřil na sémantickou stránku problémů, na zvrat „silných“ ve „slabé“, a ptá se, zda tím, že titulky předních časopisů i deníků hlásají, že celé Německo je vyčerpané, nevytvářejí „burnout“ jako samostatnou entitu, jako jsoucno s jeho vlastními právy. I když je burnout metafora, oheň je velmi silný živel. Představuje burnout „kolaterální škody globalizace“?

Kniha přináší také přehled některých děl věnovaných plně či částečně únavě a exhausci, a nechybí pochopitelně Kafkův Řehoř Samsa. Citovaný Futuristický manifest nepočítám mezi díla, která by tenhle problém vyřešila, protože jeho žhavý rozlet nepomyslel na krátký život spalující energie všech nadšenců. K jmenovaným patří také Beckettovi hrdinové, Joyceův Ulysses a další, a myslím, že text této kapitoly je využitelný pro biblioterapii.

Závěr knihy je víceméně sociologickou kritikou soudobého neokapitalismu, které je dost obtížné rozumět, pomyslíme-li na zbytek lidstva a jeho sociálně-ekonomické podmínky většinou za hranicí chudoby. Ty úvahy mi drobátko připomínají postavu dědka konecsvětáka z Thurberova úžasného vylíčení představení Krále Leara v jeho rodném městě, kterýžto místní pomatenec vstoupil do závěrečného Edgarova blábolení a Learova bědování rázným poselstvím: Připravte sééé, připravte sééé, bude konec světááááá…

Na rozdíl od autorů publikace vidím obraz vyhoření poněkud jinak, než jako obraz otráveného a zklamaného konzumního frustráta, který zjišťuje, že jeho soused má lepší auto, a je z toho zdrcen. A také si myslím, že na minimální stresové toleranci současné generace v produktivním věku se více než vládnoucí neokapitalismus podílí dlouhá řada jiných faktorů. Počínaje debilní permisivní (ne)výchovou, přes dostupnost všeho pro všechny a konče biologickými faktory, které zcela změnily prostředí, v němž žijeme, a nepochybně i nás samotné.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Radkin Honzák

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK, v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny.
Honzák Radkin

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné