Je francouzský král holohlavý?

V logice a jazykovědě si mnoho pozornosti vysloužila věta Bertranda Russella The king of France is bald (Král Francie je holohlavý). Pokud má daná věta vypovídat o aktuálním světě, v němž je Francie prezidentskou republikou, je zřejmé, že nemůže jít o větu pravdivou. V hodnocení věty o králi ovšem mezi teoretiky shoda není: podle některých badatelů jde o větu nepravdivou, podle jiných o větu nesmyslně užitou, která není ani pravdivá, ani nepravdivá. Hodnocení záporné věty The king of France is not bald (Král Francie není holohlavý) je ještě obtížnější. Uvažuje se o tom, že existují dva typy záporu: vnitřní, který se nedotýká presupozic věty, a vnější, který se jich dotýká. Věta o králi má jako presupozici (nevyslovený předpoklad, který není vlastním významem věty) existenci francouzského krále. Čteme-li danou větu ve smyslu vnitřního záporu, vyjadřuje presupozici, že existuje francouzský král, a popírá, že by měl holou hlavu. Věta se pak chápe jako nepravdivá, popř. jako nesmyslně užitá. Věta o králi pojímaná ve smyslu vnějšího záporu popírá nejen plešatost, ale i samu existenci francouzského krále, lze ji proto hodnotit jako pravdivou. Vnější zápor je možné jednoznačně vyjádřit např. takto: Francouzský král není holohlavý, protože současná Francie krále nemá.

V jazyce se většinou užívá zápor vnitřní, zachovávající presupozice věty. Vnější zápor však není jen teoretickým konstruktem (jak by se mohlo zdát), ale reálným jazykovým prostředkem, byť sporadicky užívaným. Komunikačním smyslem užití vnějšího záporu může být překvapivé vypointování dialogu: adresát sdělení neočekává, že by mluvčí záporem popíral presupozici věty. Uveďme alespoň dva příklady takové překvapivé pointy: úryvek z písně Jiřího Korna Ne, maestro a hypotetický, avšak dobře představitelný dialog.

On: Skvěle…, tak přijdete zase pozítří, slečno?
Ona: Ne, maestro.
On: Tak, ve středu?
Ona: Ne, maestro.
On: Ale proč? Chcete snad zahodit svůj talent?
Ona: Ne, maestro.
On: Tak proč? Proč nepřijdete?
Ona: Protože… už od vás nikdy neodejdu.

Albert: Půjčíš mi pero?
Bedřich: Nepůjčím. (dlouhá pauza, bez vysvětlení)
Albert: Proč?
Bedřich: Žádné totiž nemám. (směje se)

Tvar přijdete (i nepřijdete), užitý maestrem, presuponuje, že slečna není, resp. nebude v maestrově dosahu (jinak by k němu nemohla opětovně přijít). Tvar půjčíš, užitý Albertem, presuponuje, že Bedřich má pero (jinak by ho nemohl Albertovi půjčit). Záporný tvar nepřijdu, zastoupený v odpovědi slečny výrazem ne, a záporný tvar nepůjčím, užitý Bedřichem, však uvedené situace nepresuponují, což maestro i Albert zjišťují až na samém konci obou dialogů.