Mravenčí podnájemníci

Bydlení „ve svém“ má řadu výhod i nevý­hod, mezi výhody patří, že si můžete v bytě dělat, co chcete, a nemusíte se nikoho prosit o dovolení. Bydlení v nájmu (či dokonce podnájmu, tj. s někým v jeho bytě) s sebou potenciálně nese řadu problémů a neshod s pronajímateli, kteří mají často jiný názor na vhodnost využívání svých nemovitosti. Podobné starosti však řeší nejen lidé.

V mravenčích koloniích najdeme celou řadu podnájemníků, takzvaných myrmekofilů. Řada z nich je natolik adaptovaná na tento způsob života, že mimo mraveni­ště nedokážou přežívat. Většina myrmekofilů (hlavně z řad brouků) je specializovaná na soužití s konkrétním druhem mravenců či s několika málo druhy. Naproti tomu například cvrčík mravenčí, rybenka mravenčí či beruška mravenčí jsou generalisté, které najdeme v koloniích prakticky všech mravenčích druhů. Všichni myrmekofilové přitom řeší, jak se v mraveništi před agresivními a nenasytnými mravenci skrýt. Zatímco specialisté často produkují na své kutikule chemické látky stejné jako jejich hostitelé, tudíž struktura jejich pachu je podobná mravencům, snaží se generalisté tvorbu těchto specifických látek spíše potla­čit. Mravenci je proto prakticky necítí. Tím však jejich problémy nekončí.

T. Parmentier se spolupracovníky zjistil, že berušky mravenčí, drobní bílí suchozemští stejnonožci, kteří žijí v hnízdech mravenců lesních, jsou podstatně větší než ty z hnízd mravence žlutého. Větší stejnonožec je přitom plodnější, tudíž menší velikost je zřejmě důsledkem nevyhovujících podmí­nek. Je pravda, že v kupách lesních mravenců jsou příznivější podmínky než v zemních hnízdech mravenců žlutých – je zde vyšší a stabilnější teplota, více detritu a také lesní mravenci nosí do hnízda více živočišné kořisti než mravenci žlutí, kteří mají v oblibě medovici. Berušky se přitom živí jak detritem, tak mrtvolkami či dokonce občas mravenčími vajíčky. Významným faktorem však zřejmě bude i agresivita mravenců žlutých. Zatímco mravenci lesní v experimentech berušky prakticky nenapadali, mravenci žlutí byli o dost agresivnější. (Absenci chemických rozpoznávacích látek dokazuje i to, že míra agresivity u obou mravenčích druhů nebyla v pokusech ovlivněna tím, zda beruška pochází z jejich hnízda či z hnízda druhého druhu.) Výzkumníci zároveň ověřili, že mravenci žlutí lépe rozpoznávají podnájemníky, kteří jsou výrazně menší či větší než oni sami. Jelikož mravenci žlutí jsou o dost menší než mravenci lesní, může být menší velikost berušek v jejich hnízdech adaptací na toto soužití. Menší berušky u mravenců žlutých jsou sice možná stresované, podvyživené a občas podchlazené, na druhé straně ale lépe prolézají drobnějšími chodbičkami svých nájemců. Pořád se však mají lépe než mimo mraveniště – i špatný domov je pořád domovem.

Thomas Parmentier, Biol. J. Linnean Soc., DOI: 10.1093/biolinnean/blw052