Dr. Michael Heyrovský

Krátce před svými pětaosmdesátými narozeninami odešel tiše a nenápadně, tak jak bylo jeho zvykem, ve Vojenské nemocnici, kde – sužován infekcemi – nakonec po několika týdnech marné snahy lékařů i rodiny skonal.

Je jen málo lidí, kteří měli tak hluboký vliv na své spolužáky a spolupracovníky. Svými postoji k životu a vědě ovlivnil některé z nich na celý život. Od studií byl pro své kolegy přirozenou morální autoritou svou noblesou, zdrženlivostí a tolerancí, pracovitostí, skromností a zaujetím pro studium i vědu. Úzkostlivě dbal na to, aby jeho jméno nebylo za žádných okolností zdrojem nějaké výhody před ostatními. V roce 1956 však neváhal a přečetl před velkým shromážděním studentů revoluční rezoluci skupiny studentů 4. ročníku chemie MFF UK kolem Ladislava Němce. Tato událost u nás zcela upadla v zapomenutí.¹⁾

Narodil se v rodině univerzitního profesora fyzikální chemie na Univerzitě Karlově, pozdějšího nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského˝, jako jeho druhé dítě. Michaelova nedávno zemřelá sestra Jitka byla o tři roky starší. Jeho dědeček byl profesorem římského práva na Karlově univerzitě. Po gymnaziálních studiích na Jiráskově a na Akademickém gymnáziu v Praze studoval chemii na MFF UK (absolvoval roku 1957). V doktorském studiu pokračoval potom v první polovině šedesátých let ve Velké Británii na Univerzitě v Cambridgi a u prof. R. G. W. Norrishe tam obhájil disertační práci na téma elektrochemický fotoefekt. Už od roku 1957 pracoval jako odborný asistent v Polarografickém ústavu ČSAV a blízký spolupracovník svého otce a do tohoto ústavu se po získaném doktorátu vrátil jako vědecký pracovník. V ústavu, který po sloučení s Ústavem fyzikální chemie ČSAV nese nyní jméno Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR, působil od té doby nepřetržitě s výjimkou let 1967–1968, kdy byl stipendistou nadace Alexandra von Humboldta na Univerzitě v Bamberku.

Jeho vědecká práce byla spojena s elektrochemií. Týkala se studia fotovoltaického efektu, otázek mechanismu redukce kyslíku na rtuťové elektrodě, vzájemné interakce částic v elektrické dvojvrstvě, interakcí molekul a iontů s povrchem polarizované elektrody, katalytickou a fotokatalytickou redukcí vody a četnými dalšími problémy, ale také historie chemie, zvláště polarografie. V poslední době se zabýval elektrochemickým výzkumem biologicky aktivních látek, v němž spolupracoval se skupinou prof. E. Palečka v Biofyzikálním ústavu AV ČR a významně přispěl k navržení metody strukturně citlivé analýzy bílkovin, vycházející ze schopnosti bílkovin katalyzovat vylučování vodíku na rtuťových elektrodách. Věda zůstala doménou i celé jeho rodiny, kromě manželky Raji se jí věnuje také dcera Neela, vystudovaná bioložka, a synové David, astrofyzik, Emil a Albert, oba vystudovaní informatici s různým zaměřením.

Jako spolupracovník svého otce jej provázel na zahraničních cestách už od padesátých let. Výjimkou byla patrně cesta prof. Heyrovského do Stockholmu v roce 1959 na slavnostní udělení Nobelovy ceny, kdy tehdejší paranoidní režim – snad z obavy emigrace rodiny – ani jemu, ani jeho sestře zahraniční cestu nepovolil.

Celým životem Michaela Heyrovského se prolínala oddanost vědecké práci, která pramenila z jeho hlubokého přírodovědného i širokého humanitního vzdělání. Své kolegy a přátele zarmoutil jen v těchto dnech svým odchodem. Zůstává po něm nezaplněná mezera.

Za kolegy a přátele Zdeněk Herman