Varování před fluorovanými uhlovodíky

1977:

Časopis Industrial Research (č. 1, 19, 1977) přinesl dva zajímavé články o koncentraci fluorovaných a chlorovaných uhlovodíků v zemské atmosféře. Tyto uhlovodíky se používají jako nosičové plyny v aerosolových baleních různých výrobků. Usuzuje se, že jsou příčinou vyčerpávání ochranné ozónové vrstvy Země a tudíž příčinou zvýšené možnosti vzniku rakoviny kůže.

Koncentrace fluorovaných uhlovodíků v atmosféře nad jihovýchodní Austrálií byla zjišťována pracovníky australské Státní vědecké a průmyslové výzkumné organizace (CSIRO) a americkými odborníky z NASA. […] Měření z velkých výšek ukázala, že hladina aerosolových nosičů v atmosféře nad Viktorií a Tasmánií je jen asi o 8–10 % nižší než v odpovídajících šířkách na mnohem hustěji zalidněné severní polokouli. To tedy prokázalo, že se světová atmosféra mísí rychleji, než se dříve předpokládalo, a tím se velmi rychle šíří i její znečištění.

V USA již byly předloženy první návrhy, jak problémy s těmito chemikáliemi řešit. Komise pro bezpečnost spotřebních produktů (CPSC) oznámila, že jsou podniknuty první kroky směřující k úplnému zákazu aerosolových výrobků používajících jako nosiče fluorované a chlorované uhlovodíky. Správa pro potraviny a drogy (FDA) navrhla umístění varovných nálepek na nádobkách s aerosolovými výrobky, které obsahují zmíněné chemikálie.

Akce CPSC by postihla asi 6 % produkce aerosolů s fluorovanými a chlorovanými uhlovodíky ve Spojených státech, zejména domácí čisticí prostředky a prostředky k čištění aut. Vzhledem k potřebě spolupráce a koordinace s jinými státními agenturami není však pravděpodobný jakýkoli skutečný účinek na průmysl do poloviny roku 1977. […]

K. Hruška (Vesmír 56, 188, 1977/6)

2017:

Čtyřicet let star á zpráva (nechme stranou nešťastný překlad názvu americké FDA) pochází z počátků světového úsilí o záchranu ozonové vrstvy. V roce 1974 popsali Mario Molina a Sherwood Rowland v Nature mechanismus, jímž zdánlivě neškodné chlor-fluorované uhlovodíky (CFC, nejznámější z nich jsou freony), používané především jako hnací plyny ve sprejích, chladicí média v chladničkách, tepelné izolanty a rozpouštědla, mohou poškozovat ozonovou vrstvu.

V roce 1978 zakázaly Spojené státy, Kanada a skandinávské země používání CFC ve sprejích. O sedm let později se svět opět prostřednictvím časopisu Nature dozvěděl o existenci ozonové díry nad Antarktidou. Roku 1987 byl podepsán Montrealský protokol vyzývající k ukončení výroby CFC a příbuzných látek, postupně ho ratifikovaly všechny členské státy OSN. Svět přešel na využívání alternativních látek. V roce 1995 získali Molina a Rowland spolu s Paulem Crutzenem Nobelovu cenu za chemii. V současné době se ozonová díra pomalu zaceluje. (Skutečný sled událostí nebyl zdaleka tak přímočarý, na podrobnosti však v této rubrice není místo.)

-ov-