četli jsme —

Již třetí obsáhlé historické kompendium Jiřího Padevěta (696 stran) z dějin poslední světové války a navazujícího období u nás je po právu nejprodávanější knihou nakladatelství Academia.

Obvykle klesá poněkud pod obzor poznatek, že „zdivočelé“ či „rozrušené“ země se po velikých dějinných katastrofách neuklidňují ze dne na den, ale že řetěz násilí pokračuje dál a trvá často dlouhá léta, než vyzní docela – dokud jsou živi pamětníci a poškození, dojít k tomu v podstatě nemůže. Když jsem jako dítě slýchával nejrůznější šeptané zprávy o internovaných německých vojácích, zhynuvších v internačním táboře u Albeře na Jindřichohradecku, vždy jsem si přával, aby se celá věc jednou dočkala vyjasnění nebo alespoň veřejné diskuse na toto téma. Jiří Padevět sesbíral s neobyčejnou akribií jemu vlastní obrovský písemný i fotografický archivní materiál, ilustrující platnost starého latinského úsloví vae victis, běda poraženým, i v době relativně nedávné.

Obzvlášť smutné a jaksi příznačné je to, že původci násilností a masakrů nebyli často vojáci, tak jako tak otrlí frontou, ale civilisté, kteří až do konce dubna 1945 poslouchali okupační správu jako hodinky, pokud s ní přímo aktivně nespolupracovali či jí nedonášeli. Když jsem před lety svým jugoslávským přátelům vyprávěl, že české povstání proti nacistům začalo 5. května 1945, nemohli se udržet smíchy. Mohu Padevětovu knihu s dobrým svědomím doporučit každému, kdo se zajímá byť jen trochu a okrajově o moderní dějiny, které formovaly naši současnost a nepřímo vlastně také nás samé.