Nápadný půvab mortality

Počet mláďat a délka života jsou u živočichů rozloženy překvapivě očekávatelně. Krátkověké druhy mají zpravidla mnoho mláďat, naopak druhy dlouhověké jsou na potomstvo skoupé.

Obecné teorie máme, ale vysvětlení těchto pravidelností u mnoha konkrétních taxonů pokulhává. Nejinak je tomu u ptáků, kteří jsou jednou z modelových skupin výzkumu evoluce reprodukčních strategií. V ornitologii je otázka počtu vajec (tedy potomků) v ptačích hnízdech velmi populární. Může za to fakt, že velikost snůšky je velmi proměnlivá mezi druhy a systematicky vzrůstá od rovníku k pólům. Tato změna je víceméně univerzální napříč všemi řády ptáků. Kupříkladu tropičtí pěvci (Passeriformes) kladou zpravidla dvě vejce, směrem na sever od našich zeměpisných šířek se počet zvyšuje na 4–5.

Tohoto trendu si všimli oxfordští ornitologové R. Moreau a D. Lack už ve čtyřicátých letech minulého století a pokusili se ho vysvětlit množstvím dostupné potravy. Lack tvrdil, že čím víc potravy mají rodiče k dispozici, tím víc vajec nakladou a tím víc vychovají mláďat.

Problém je, že do svých úvah nezahrnul mortalitu (úmrtnost) hnízd a dospělců. To udělal A. Skutch, který se domníval, že zvýšené nebezpečí zničení hnízda predátory (dravými ptáky, veverkami, krkavcovitými pěvci atd.) zvýhodní rodiče, kteří nakladou méně vajec, než by dokázali vychovat mláďat: nižší aktivita rodičů kolem hnízda predátory nepřiláká a vejce se vyhnou zániku.

Tyto hypotézy, ač částečně úspěšné, nebyly nikdy schopny vysvětlit proměnlivost počtu vajec u ptáků podél celého geografického gradientu od tropů až do mírného pásu. Thomas E. Martin, americký ornitolog působící na Montanské univerzitě, nyní přišel s ucelenou teorií, která vysvětluje variabilitu mezi druhy ptáků nejen ve velikosti snůšky, ale i v dalších znacích ptačího rozmnožování.¹⁾