Úl pilných včelek aneb Architektura dneška

Nová budova v obrovském kampusu Nanyangské technické univerzity v Singapuru, dokončená v roce 2015, je označována jako The Hive, tedy úl či hnízdo. Jde o výstižné pojmenování: jak její vnější podoba, tak uspořádání vnitřního chodu tomu odpovídá. Budova neslouží konkrétní fakultě či institutu, ale představuje místo, kde se koná výuka podle potřeby různých oborů a kde se především setkávají studenti a učitelé napříč univerzitou.

Autorem projektu je britský ateliér Heatherwick Studio v čele s Thomasem Heatherwickem, který je známý například jako autor britského pavilonu na Expo 2010 v Šanghaji. Ve svém singapurském díle si položil otázku (danou zadavatelem), jak by mohla inovativní forma stavby pomoci s proměnou způsobu výuky a setkávání členů akademické obce. Dlouhá chodba s krabicemi kabinetů a seminárních místností po straně nepřipadala v úvahu. Místo toho vzniklo více než padesát menších seminárních místností oválného tvaru, kde není žádné obvyklé „vpředu“ a „vzadu“. Tyto seminární místnosti, rozmístěné po obvodu stavby, se otevírají prosklenou stěnou do širokých teras, jež poskytují dostatek místa k neformálnímu setkávání a trávení volného času. Tyto terasy obklopují velkorysé atrium, které tvoří srdce a jádro budovy, dává jí měřítko a navozuje spolu s prostorem teras atmosféru setkávání. To je velice důležité, a lze se dokonce domnívat, že důraz na možnost setkání, na osobní interakci je hlavní funkcí a přínosem budovy. Vnitřní atrium, jakási kapsule prostoru, má v průřezu tvar padající kapky, spodní patra tedy vyčnívají více do prostoru a otevírají se tak výhledům z pater vyšších. Vzniká příjemný efekt otevřených dlaní, jež ukazují toho, koho i ochraňují. Z patra do patra se lidé mohou vidět a slyšet. Oválný půdorys snad všech částí a prvků vytváří dostatečné množství zákoutí a výklenků, kde je možné se zastavit či posedět na všudypřítomných lavičkách a židlích.

Toho všeho dosáhl ateliér poměrně standardní cestou: budovu tvoří železobetonový skelet (nosné pilíře a podlahové desky), který je většinou zcela přiznaný. Zvláště interiér je jím funkčně i vizuálně přímo určen. Díky tomu může být vnitřek tak otevřený. Exteriér je zcela jiný. Fasádu tvoří barevné betonové moduly, které křivkou svého oválu ukrývají jednotlivé seminární místnosti. Zvenku tedy působí tato organicky tvarovaná budova mnohem uzavřeněji. Tak jednoduché to ale není. Zkoumaný úl se totiž otevírá všemi směry: v přízemí nejsou žádné dveře, nelze ho tudíž na noc zamknout! (V kampusu se také bydlí, a je proto trvale přístupný.) Vstoupit se dá ze všech stran, mostem je ve vyšších patrech propojen se sousední stavbou a terasy v nejvyšším patře jsou vůbec celé otevřené do okolí a je z nich krásný výhled na okolní kampus a zeleň. Uzavřenost vnějšího pláště spolu s terasami okolo atria, kde je pohyb směrován dostředivě, činí budovu silně introspektivní. A tak přestože vše umožňuje a podporuje vzájemné setkávání, nejde o prostředí, které by vyrušovalo. Atmosféra je uvolněná, ale soustředěná. Celek je velmi příjemný a naprosto přesvědčivý.

Komunikačního prostoru je v budově nakonec více, než kdyby ji tvořily chodby s kabinety. Je to však prostor jiné kvality, je jako živoucí úl, v němž si z patra do patra poletují pilné včelky – studenti. Soudě podle života, který se rozlévá ve všech podlažích, jde o úspěšnou stavbu. Stavebník se novou budovou plným právem pyšní, umožnil vznik skutečně špičkové architektury, která nepochybně poslouží jako model i inspirace do budoucna.