Pavoučí svědectví o dávném prostředí

Každý entomolog ví, co si představit pod pojmem „cvičící brouk“. Proteiny v endokutikule v kloubních spojeních článků bezobratlých mají při nevhodném usmrcení či konzervování (např. ve formaldehydu) tendenci denaturovat a „udržet“ polohu zvířete. Při preparaci na špendlík broučí nohy i po dlouhodobé fixaci v požadované poloze pruží a vracejí se po uvolnění do své „původní“ polohy. Vzhled preparovaného brouka tedy napoví něco nejen o schopnosti preparátora, ale také o okolnostech usmrcení daného exempláře.

Paleontologové si všimli, že pavoučí fosilie na různých lokalitách se liší polohou a postavením svých nohou. Někde je měly pokrčené, jinde natažené. V pavoučí noze jsou svalová spojení mezi kyčlí, předstehnem a stehnem, ale už nejsou mezi stehnem a čéškou a mezi holení a nártem. Tato kloubní spojení jsou ovládána hydraulicky – tlakem hemolymfy, který udržuje nohu nataženou či skrčenou. To je důvod, proč mrtvý pavouk má obvykle nožky skrčené, při vysychání klesá tlak hemolymfy a nohy se stahují pod tělo. Takové skrčence znají chovatelé sklípkanů až nepříjemně dobře.

Ve fosilním záznamu jsou pavouci známi hlavně z jantaru. Kromě toho však typickým habitatem, kde se bezobratlí ukládali a fosilizovali, jsou bývalé mělčiny větších jezer. Sem se dostávali suchozemští členovci buď větrem, nebo je spláchla do jezera voda. Pokud byly jejich ostatky rychle překryty jemnými sedimenty, vznikly ideální podmínky pro jejich zkamenění. Pokud tedy za skrčení nohou pavouků může dehydratace, jak je možné, že v některých typickým habitatem, kde se bezobratlí ukládali a fosilizovali, jsou bývalé mělčiny větších jezer. Sem se dostávali suchozemští členovci buď větrem, nebo je spláchla do jezera voda. Pokud byly jejich ostatky rychle překryty jemnými sedimenty, vznikly ideální podmínky pro jejich zkamenění. Pokud tedy za skrčení nohou pavouků může dehydratace, jak je možné, že v některých lokalitách pavouci v sedimentech vykazují vysokou flexi? Možná vysvětlení jsou dvě. Buď zahynuli na souši a jejich mrtvolky se do jezera dostaly později, nebo k jejich vysušení došlo ve vodě. S ohledem na počet takovýchto nálezů přichází do úvahy spíše druhá možnost a vysvětlení leží v hypersalinních podmínkách daného jezera. Slaná voda totiž osmoticky vysušuje hemolymfu (molekuly vody procházejí přes pokožku z méně koncentrovaného do silnějšího roztoku), takže utopenec nožky pokrčí ještě dříve, než jej pohřbí sedimenty. Pěkná hypotéza, která by si zasloužila experimentální ověření. K tomu máme tafonomii, paleontologickou disciplínu, která zkoumá podmínky fosilizace. Američtí tafonomové z Kansaské univerzity topili pavouky v různě slaných roztocích a ověřili, že flexe jejich nohou může nést svědectví o podmínkách, které byly v jejich okolí. Jak vědí čtenáři cestopisů Falk-Rønneho, mrtvý indián nepromluví, mrtvý pavouk však může aspoň naznačit.

Downen M. R. et al.: Palaeo3, DOI: 10.1016/j.palaeo.2015.11.028