Teroristé a běženci¹⁾

Doufám, že čtenář Hvížďalovy knihy rozhovorů ocení i tazatele: jeho otázky nebyly banální, ba riskoval i nesouhlas zpovídaných. Věřím, že ocení šířku prezentovaných postojů: od skeptického knížete přes zlomyslného pragmatika až po filosofa, naznačujícího, jak bránit hodnoty západního světa. A že ocení také, jak se mu nádavkem dostalo i mnoho nebanálních faktů.

Zejména o Rusku, starém i novém. I o tom „věčném“, které se nemění. Jak s ním vyjdeme, záleží na politicích, na voličích, na nás.

Také o Evropě a utečencích. Bylo v této knize řečeno snad úplně všechno, co se do uzávěrky stačilo vyjevit. Bylo ale řečeno opravdu všechno?

Otázka ochrany hranic schengenského prostoru není totiž technická. Filosof v knize sice říká: „Vůbec tu nejde o nějakou ochranu hranic, ale o ochranu hodnot; což je mnohem obtížnější...“, ale já si myslím, že obě ochrany souvisejí víc, než je nám milé.

Relativně účinná politická, koneckonců vždycky mocenská řešení krize lze v Evropě samé hledat a nalézat vskutku jen v tak či onak ohraničeném prostoru (hranice schengenské, či státní?). Jak konkrétně ochranu ohraničenosti zařídit: právě na to se v závěru knihy chci ptát a moje otázka nebude ani řečnická, ani provokativní: opravdu netuším, jak zajistit neprostupnost jakýchkoli evropských hranic. Všichni o ní totiž mluví jako o dosažitelném cíli, bez kterého se krize nevyřeší. Nevěřím, že je to možné. Anebo snad to možné je, ale za dlouhou dobu a nepředstavitelně vysokou cenu.