Opera, věc veřejná

Zástavba břehů bývalého přístaviště v Oslu začala prakticky i symbolicky vybudováním nového objektu pro Norskou operu a balet. Stavba určená pro uměleckou produkci tak stála na začátku velkorysého urbanistického záměru radikální proměny zanedbaných ploch, na jehož konci by měla vzniknout pestrá městská čtvrť, kde se budou prolínat kulturní instituce s rekreačními zónami u vodní plochy, obytnou výstavbou a kancelářskými budovami.

Na konci devadesátých let přijal norský parlament rozhodnutí o novostavbě pro operní a baletní představení a za tímto účelem vypsal mezinárodní architektonickou soutěž. Své projekty do ní přihlásilo na 250 architektonických studií, zvítězila norská kancelář Snøhetta. Následně byly soutěžní projekty představeny veřejnosti, a to v prostorách poměrně frekventovaného letiště v Oslu, čímž se organizátoři šikovně vyhnuli elitářskému vyčlenění, které by nastalo v případě umístění výstavy návrhů do nějakého galerijního prostoru.

Vítězný návrh se však stal teprve východiskem pro intenzivní diskuse se zaměstnanci státní instituce, které probíhaly téměř tři roky. Výsledek je skutečným zhmotněním otevřeného dialogu architektů s budoucími uživateli stavby. Zvolený pozemek na samém konci pevniny je ze dvou stran omýván mořem, a tak se jako koncepční východisko přirozeně nabízela metafora vln a jejich dynamického pohybu. Rafinovaným zhodnocením místního prostředí navíc architekti vyšli vstříc požadavku na monumentální formu, která však neměla znamenat obvyklé vertikální tendence. Přestože architekti v exteriéru pracovali také s motivem rozvinutého koberce, vkrádá se ve výsledku spíše iluze ledové kry, kterou podtrhuje i bílá barva budovy daná použitím carrarského mramoru na její plášť.

Za zalomenými liniemi se ovšem skrývá nesmírně náročný stavební program. V budově je průběžně zaměstnáno na 650 stálých pracovníků a 1000 externistů, z čehož přirozeně vyplývají vysoké nároky na celkovou funkčnost a flexibilitu provozu. Jádro stavby tvoří trojice sálů pro 1400, 440 a 200 návštěvníků. Jejich prostorové i akustické řešení umožňuje, aby se ve všech třech sálech zároveň odehrávaly hudební či taneční produkce, aniž by se návštěvníci či umělci navzájem rušili. Zatímco transparentní foyer doplňují dřevěné obklady evokující severské lesy, v zákulisí je organismus provozu racionálně převeden do pomyslné, dobře zorganizované továrny. V ní nalezneme dalších více než tisíc místností využívaných jako zkušebny pro orchestry, sbory i taneční soubory, nahrávací studio, baletní školu, kanceláře, dílny anebo kantýnu.

Navzdory rozsáhlému komplexu interiérových prostor určuje charakteristickou siluetu budovy především důmyslný systém střech, které jsou volně přístupné z okolních prostranství. Nabízejí široké využití pro různorodý kulturní program, neboť se na nich dají postavit různá pódia či napnout projekční plátna, a tak se exteriér jednoduše transformuje do pomyslného čtvrtého sálu. Kromě oficiálních akcí však střecha také slouží jako oblíbená pobytová zóna, městský park či vyhlídka.

Invenční a nekonvenční řešení ateliéru Snøhetta splňuje vysoké nároky na provoz přední umělecké scény a zároveň nabízí nové pojetí kulturní instituce přístupné všem bez výhrad.