Visuté zahrady hongkongské

Budova Community College, jež patří k Polytechnické univerzitě v Hongkongu, byla dokončena v roce 2009 podle projektu sdružení tří architektů a ateliérů Wang Weijen Architecture, Architecture Design and Research Group a AGC Design. Tato stavba zaujme na první pohled zvláštní vnější podobou, která se při bližším ohledání ukáže nikoli jako samoúčelná, nýbrž jako vysoce promyšlená. Svou typologií se řadí mezi známé druhy: výšková stavba vyrůstající z horizontálního pódia, které obsahuje veřejnosti přístupnější prostory (obvykle jsou to velké sály, výstavní prostory nebo např. restaurace). K slavným starším příkladům patří Lever House v New Yorku od ateliéru SOM (1951–1952), v Praze pak například Parkhotel Praha v Holešovicích (1959–1967) nebo budova Strojimportu na Vinohradech (1962–1969). Jde o řešení velmi oblíbené v padesátých a šedesátých letech, najdeme však také mnoho starších i mladších příkladů.

Nová budova hongkongské polytechniky je v něčem velmi typická: spodní pódium zahrnuje vstup, foyer, občerstvovací zařízení a přednáškové sály, tedy veřejnější část školy; vertikální věž obsahuje učebny, knihovnu a další jednotlivé prostory pro výuku. Zároveň se však tato budova i poněkud vymyká běžné podobě věžové stavby. Ta obvykle obklopuje výtahové jádro, které tvoří komunikační páteř propojující všechna (zpravidla identická) patra. Tyto prostory jsou pak funkčně i sociálně skutečným srdcem budovy. Ani v Community College nechybějí výtahy, které spojují všech 20 pater. Architekti se však pokusili o novou typologii výškové budovy. Všech zhruba 50 učeben uspořádali do bloků (kostek, chcete- li) o čtyřech patrech a ty „zavěsili“ do konstrukce věže, mezi betonové pilíře, které jsou součástí této konstrukce a na některých místech vystupují na povrch. Do půdorysu by se vešly čtyři takové kostky vedle sebe, architekti však vždy každou další kostku posunuli o dvě patra nahoru, a celá budova tak získala krásný hadovitý rytmus. Každé patro tvoří vždy dva bloky a volný prostor (v místě chybějících bloků). Takto vzniklý prostor je využit jako částečně otevřená zahrada, terasa, na kterou mají studenti přístup z každého bloku.

Aby autoři ještě více narušili tradiční logiku věže s výtahovým jádrem, je možné přejít z patra do patra právě v oblasti těchto polootevřených visutých zahrad. Protože všechny tyto terasy na sebe navazují, lze vnější (ovšem zasklenou) částí vystoupat z terasy na terasu až do posledního patra budovy. Při výstupu tak člověk vlastně budovu v půdorysu obchází, není odkázán na výtahové jádro. Sociální výhody takového uspořádání jsou zřejmé. Patra si již nejsou odcizená v jakémsi vertikálním schizmatu, naopak mají k sobě navzájem blíže, protože se vždy po dvou vztahují k jedné terase.

Celé toto složitě popsané schéma je v realitě naprosto elegantní a přesvědčivé. Protože se navíc tento zubovitý posun bloků a teras odehrává vně budovy, vše je viditelné a utváří to zcela netradiční, ale velmi jasné a pěkné uspořádání všech čtyř průčelí věže. A protože se v Hongkongu musí místem opravdu šetřit, střecha nižšího pódia je také využita jako zahrada přístupná uživatelům budovy. Dohromady tak tvoří novou a svěží interpretaci tradičního výškového schématu. Veškerá novost zde navíc oku lahodí, je totiž prosta avantgardní vyzývavosti. Cihlové provedení jednotlivých bloků s tradičními okny na výšku pak tuto krásnou budovu odsouvá ještě dál od tradičního (proskleného) modernismu.