Má vzpomínka na profesora Schreibera

Hans Christian Andersen kdysi řekl, že náhoda je květ poezie na stromě všedního života. I můj život velmi výrazně ovlivnila náhoda, díky které jsem se dostal do laboratoře profesora Schreibera – jednoho z nejvýznamnějších světových experimentálních endokrinologů, mimo jiné spoluobjevitele hormonu TRH. Měl jsem tu čest být jeho žákem a strávit s ním v Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus III. interní kliniky 1. LF UK a VFN řadu nezapomenutelných let. Pan profesor nás 14. listopadu 2015 ve věku nedožitých 92 let bohužel opustil a se svým laskavým úsměvem na nás již shlíží z vědeckého nebe. Dovolte mi, abych se s vámi podělil o několik osobních vzpomínek na dobu s ním strávenou.

Vzpomínka první: setkání

V čtvrtém ročníku medicíny jsem si k studiu přivydělával jako „zdravotní bratr“ na III. interní klinice 1. LF UK a VFN. Líbilo se mi tam a přemýšlel jsem, jak bych tam získal po promoci místo lékaře. Zkušenější kolegové mi radili: nejlepší je začít dělat nějaký výzkum. A tak mi doporučili profesora Schreibera. Právě hledal medika, který by mu pomáhal s vědou. Hned první setkání bylo nezapomenutelné a předznamenalo celý náš budoucí vztah. Svým neopakovatelně jednoznačným způsobem mi oznámil, že se mám do laboratoře dostavit v pondělí v 6.30, protože budeme s laborantkou paní Jahodovou podávat potkanům injekce estradiol benzoátu. Dále mě vybavil svou 150stránkovou anglickou monografií o adenohypofýze. Dostal jsem ji za úkol přečíst přes víkend a říci, na které z výzkumů tam popsaných bych chtěl sám navázat. Dodnes si pamatuji, jak jsem si monografii přinesl na kolej a celý víkend se jí marně pokoušel porozumět. Sám pan profesor později v žertu říkával, že jsem ho při našem prvním setkání zaujal především tím, že jsem mluvil dostatečně nahlas, a on mi tudíž dobře rozuměl. Proto se rozhodl, že u něj v laboratoři mohu zůstat.