Dlouhé šachové partie s parazity
| 7. 1. 2016V čem spočívá zásluha letošních laureátů Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu a nesporný význam jejich objevů? Proč z celé řady anthelmintik a antimalarik právě tato dvě zachránila milionům
Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu letos komise rozdělila mezi dvojici William Cecil Campbell a Satoshi Ōmura a čínskou farmakoložku Youyou Tu (Joujou Tchu). Ocenila objev účinných antiparazitárních léků, v prvním případě avermektinu a jeho derivátů, jež působí hlavně proti parazitickým hlísticím (Nematoda), a v druhém případě artemisinu a jeho derivátů účinných proti malarickým plasmodiím.
V obou případech se zdůvodnění běžně interpretuje nesprávně: „za novou léčbu”. Do jaké míry je skutečně nová?
Campbell vytvořil ivermektin, polosyntetickou verzi avermektinu B, již počátkem sedmdesátých let 20. století. Původní avermektiny byly získány z kultur Streptomyces avermitilis, které Ōmura poskytl spolu s dalšími kulturami půdních streptomycet produkujících biologicky účinné látky Campbellovi a laboratořím firmy Merck.
Avermektiny se dodnes získávají ze streptomycet, ivermektin se pak z nich vyrábí selektivní katalytickou hydrogenací.
I artemisin (v anglické literatuře artemisinin) byl získán již v sedmdesátých letech, ale jeho zdroj, pelyněk roční (Artemisia annua), byl v tradiční čínské medicíně proti malárii užíván již po staletí (první písemná zmínka o jeho použití proti horečce se objevila již v r. 340 n. l.).
O tom, jak doktorka Tu hledala potenciální antimalarika ve starých čínských textech, se zmiňovala různá média. Dodnes se artemisin získává i z pelyňku, ale především se jeho prekursor produkuje pomocí geneticky modifikovaných kvasinek v bioreaktorech a z něj se pak připravuje řada polosyntetických derivátů (arthemeter, artesunát, dihydroartemisinin atd.).
Proč právě tyto dvě látky z celé řady anthelmintik a antimalarik zachránily život a zdraví milionům lidí?
Závody parazitů a lidí
Parazitické organismy zápolí se svými hostiteli a výrazně tím ovlivňují evoluci všeho živého (teorie červené či šachové královny je všeobecně známa a akceptována – např. T. Grim: Sex, pokrok a evoluční závody, Vesmír 78, 700, 1999/12). Člověk se svými parazity a s parazity domestikovaných zvířat soupeří ještě na jiném kolbišti. Toto soupeření je velmi nesportovní: používají se především chemické zbraně.
Podobenství s Carrollovou královnou, která musí stále běžet, aby se na pohybující se zemi mohla na chvilku zastavit, však vystihuje situaci i v tomto případě. Vymýšlíme stále nová terapeutika (či znovuobjevujeme ta pozapomenutá), ale parazitické organismy se jim různou rychlostí přizpůsobují.