Léčebné použití hlístic

Helminti jsou velmi různorodou skupinou mnohobuněčných parazitických živočichů. Termín helminti vznikl v dřívějších dobách jako souhrnné označení pro cizopasné zástupce skupiny červů Vermes. Moderní taxonomie platnost taxonu Vermes jednoznačně zpochybnila, a tak dnes helminti představují velmi početnou skupinu parazitů, která dle nejběžnějších definic zahrnuje zástupce neodermátních ploštěnců (Platyhelminthes), hlístic (Nematoda) a vrtejšů (Acanthocephala).

Helminti člověka

Člověk je hostitelem několika desítek druhů helmintů, z nichž někteří jsou výhradně lidskými parazity a nejsou infekční pro jiné druhy hostitelů. Další druhy helmintů člověk sdílí s jinými obratlovčími hostiteli. Tito paraziti jsou označováni jako zoonotičtí, neboť se mohou přenášet mezi zvířaty a člověkem.

V posledních desetiletích výrazně poklesl výskyt helmintů v lidské populaci. Roku 1947 publikoval americký parazitolog N. R. Stoll práci, ve které odhadl počet humánních nákaz 25 druhy helmintů na 2,3 miliardy infekcí, což představuje v přepočtu na tehdejší velikost lidské populace (2,2 miliard lidí) 1,04 infekce na osobu. Podobnou kalkulaci použil r. 1999 jiný americký parazitolog – D. W. T. Crompton. Uvádí 0,775 infekce helminty na osobu. Poslední obdobný výpočet z roku 2012 ukazuje 0,606 infekce helminty na osobu. Toto optimistické číslo přesto znamená, že při současné velikosti lidské populace se počet jednotlivých humánních infekcí helminty pohybuje kolem 4 miliard. Uvedená čísla dokumentují pokles výskytu lidských parazitů, ale pro lepší představu je možno uvést současný výskyt nejčastějších helmintů člověka. Ty zahrnují škrkavkou dětskou (Ascaris lumbricoides), měchovce lidského a amerického (Ancylostoma duodenale a Necator americanus) a tenkohlavce lidského (Trichuris trichiura). Podle nedávno publikované studie bylo v roce 2010 celosvětově infikováno škrkavkou 819 milionů, měchovci 438,9 milionů a tenkohlavcem 464,4 milionů obyvatel naší planety.

Helminti jako staří přátelé

Paraziti čili cizopasníci „se pasou na cizím“, výsledky takového vztahu mohou být ovšem velice rozmanité. Z podstaty parazitismu vyplývá, že parazit žije na úkor svého hostitele a svému hostiteli škodí. Důsledkem jsou parazitární onemocnění spojená s rozsáhlým spektrem patologických změn a klinických projevů. Základní strategií parazitů, tedy i helmintů, je přežít a využít hostitele k pomnožení, aniž by ho usmrtili. Během soužití parazita s hostitelem se vyvinuly různé formy působení parazitů na hostitele a různé typy obrany hostitelů před parazity. Jednou z úspěšných strategií parazitů je ovlivnění imunitní reakce hostitele. Dlouhodobým soužitím hostitelů s parazity došlo k jakémusi vzájemnému partnerství, v rámci kterého se vedle obranné imunitní reakce hostitele „počítá“ také se stimulováním imunitního systému hostitele parazity. Výsledkem tohoto evolučního procesu je mnohdy stav, kdy hostitel parazitární infekci dlouhodobě přežívá a paraziti dlouhodobě odolávají imunitnímu systému hostitele. Nepřítomnost helmintů tento stav poruší a může vést k imunopatologickým reakcím.