Hřbitovy jako kolbiště

V záplavě tragických událostí, které se dnes a denně odehrávají v muslimských zemích a jimiž nás zásobují média, se vedle nezměrného lidského utrpení opakovaně dozvídáme o ničení památek, často náležejících k celosvětovému kulturnímu dědictví. Toto běsnění se obvykle spojuje s barbarstvím tzv. Islámského státu (IS, ISIL či ISIS), avšak neměli bychom zapomínat, že ničení muslimských památek muslimy je podstatně starší fenomén. Zejména v posledních letech v souvislosti s řadou více či méně medializovaných destrukcí (mimo jiné v Timbuktu, Jemenu, Pákistánu či Alžírsku) si novináři opakovaně kladli otázku, proč jedni muslimové vystavěli hrobky či mauzolea, aby je jiní muslimové nyní ničili. Odpověď není snadná.

Na druhé straně je třeba připomenout, že obdobně se táží i sami muslimové, neboť fenomén hroboborectví (slovy jeho protagonistů taswijat al-qubúr, doslova „zarovnávání hrobů“) i odpor vůči němu provázely mnoho pohnutých dějinných epoch, kdy se střetávali, duchovně i fyzicky, stoupenci salafismu a súfismu, sunnité a šíité, jakož i zastánci jiných výkladů islámu. A není vůbec náhodou, že v knize prominentního salafistického kazatele Bilála Philipse Základy tawhídu, jejíž jméno hojně skloňovala česká média v souvislosti s nedávným policejním zásahem v pražské mešitě a která se primárně věnuje pranýřování domněle neislámských praktik v chování i myšlení mnoha muslimů, se nejdelší kapitola věnuje právě hrobům.

Hřbitovy se tedy staly pomyslným kolbištěm, kde se míjely i střetávaly různé výklady islámu více než kde jinde. Nikde v islámu též nedoznal rozpor mezi literou islámského práva (fiqh) a praxí každodennosti takové intenzity a hloubky jako v problematice funerální.

Východiska k cestě na onen svět

Muslimský pohled do záhrobí lze pracovně rozdělit do dvou fází, na období mezi smrtí a zmrtvýchvstáním (jawm al-qijáma) a na bytí na onom světě (al-áchira). Eschatologická odměna nebo odplata (v religionistické terminologii často zahrnovaná pod označení „kolektivní eschatologie“), které tak působivě nastiňují nejstarší súry Koránu, jsou díky některým působivým momentům bohatě rozváděných muslimskou tradicí (např. rajské panny húrí či pekelný strom plodící satanské hlavy zaqqúm aj.) běžně známy i mezi nemuslimy. Jedná se víceméně o konsenzuální terén, kde sice panují dílčí spory (např. kolem otázky věčnosti utrpení v pekle), ale vcelku má jasně dané obrysy, zato