Genetické tajemství hálek

Genom bejlomorky obilné skrývá překvapivě rozsáhlý arzenál genů pro tvorbu hálek na hostitelské rostlině.

Bejlomorka – obávaný škůdce

Hálky čili cecidie – prapodivné „boule“ či výrůstky na listech, stoncích či kořenech rostlin – přitahují pozornost vědců odedávna. Například slavný italský přírodovědec Marcello Malpighi jim v roce 1686 věnoval samostatné pojednání De Gallis. Hálky samozřejmě neunikly všestranné zvídavosti Charlese Darwina. Celé generace přírodovědců včetně Malpighiho a Darwina byly přesvědčeny, že se hálka tvoří v reakci rostliny na tekutinu, kterou vyloučí do rostlinných pletiv samička s nakladeným vajíčkem. Teprve na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století prokázali přírodovědci H. Adler a M. W. Beyerinck, že množení buněk rostliny a tvorba hálky je výsledkem aktivity larvy, která se z vajíčka vylíhne.

Za více než sto let, jež od Adlerova a Beyerinckova objevu uběhly, zájem vědců o hálky neochabl. Naopak. Dnes je známo více než 13 000 druhů členovců, kteří napadají rostliny a nutí je k růstu hálek.¹⁾ Hálkotvorné členovce nalezneme nejen mezi zástupci sedmi různých řádů hmyzu, ale také mezi roztoči vlnovníky. Významně promlouvá do výzkumu vzniku hálek genomika. Početný mezinárodní tým pod vedením Stephena Richardse z houstonské Baylor College of Medicine a Jeffreyho Stuarta z Purdue University ve West Lafayette nyní nahlédl do úžasného arzenálu, s jehož pomocí zajištuje růst hálek na obilí bejlomorka obilná (Mayetiola destructor).